1. Kapitola

4. srpna 2010 v 20:28 | Guenon |  Vězni osudu - HP povídka
Další...


Hodiny se měnily v dny a dny v týdny. Na tomto místě byl skutečně den nocí a noc tou nejhorší noční můrou. Neslyšitelný pohyb mozkomorů v okolí mé cely se dal přirovnat k tomu nejhoršímu mučení. Věděl jsem, že dlouho nevydržím. Teď jsem se již nedivím tomu, že každý zde přijde o rozum. Bylo to téměř nevyhnutelné a já jsem to věděl. Prvních pár dní jsem si odmítal to připustit a byl jsem odhodlaný bojovat, ale naděje mě opustila. Zbyla mi jen prázdnota a já jsem vědět, že není úniku.
Vzduch se ochladil kdykoliv proplachtili okolo mé cely. Schoulil jsem se v koutě a obejmul si kolena.

*

Asi jsem na to přišel, těm odporným zrůdám které ze mě vysávaly všechno zbylé štěstí se dá vzdorovat. Už ze mě nebudou schopny vysát podobu mé dcery, už nikdy nezažiju tu beznaděj, že nebudu moci spatřit její tvář. Bylo to až směšně prosté a najednou jsem měl hlavu perfektně čistou. Ve své psí podobě jsem najednou necítil to příšerné nutkání vyrvat si mozek z těla. Mohl jsem se zase klidně nadechnout a po týdnech racionálně uvažovat. Mé vyhlídky nebyly zrovna nejlepší: Trčel jsem pod zámkem v nejpřísněji střeženém kouzelnickém vězení v celé Británii. Sice jsem pro své slizké strážné prakticky neviditelný, ale i kdyby se mi nějakým zázrakem povedlo okolo nic projít a do žádného nenabourat (napadlo mě, jestli je to vůbec možné), i tak bych neměl sebemenší šanci proběhnout okolo mladých bystrozorů, kteří museli první měsíce služby trávit zde. A pak tu samozřejmě byly kilometry širého oceánu, které se rozprostíraly do všech stran. Nevím, jak dlouho dokážu ve své psí podobě plavat, jediné, co jsem zkoušel, bylo jezero u bradavic... A to jenom při mělčině, aby mě obří sépie nestáhla dolů pod vodu. Ano, mé šance na útěk byly mizivé.

Další měsíce se nic nedělo, jen Azkaban se pomalu zaplňoval bývalými smrtijedy, které oddíly bystrozorů, zajisté pod velením Pošuka Moodyho, postupně dopadaly po všech koutech Země. Pozoroval jsem nově přicházející s odporem, někteří vykřikovali do nebe věčnou věrnost Voldemortovy a dušovali se, že se jejich pán vrátí. I já jsem tomu věřil, protože jsem slyšel od dvojice hlídačů, kteří museli provinit něčím strašným a tak byli nastrčeny přímo mezi mozkomory, že nebylo nalezeno žádné tělo a bez těla není smrti. Pochybuju, že by se Voldemort rozpadl jako upír na prach. Deset minut po rozhovoru se zhroutil ten první.
Teď už vím, že zázraky neexistují a lidé v ně věří jenom proto, aby mohli v noci klidně usnout.

*

"Blacku! Nehýbejte se. Pamatujte, že na vás míří šest hůlek." Hlas mě vytrhl z nočního běsu. Trhl jsem sebou.

"Co jsem říkal!"

Chtěl jsem mu na to odpovědět, ale nemohl jsem si v té rychlosti vzpomenut, jak se mluví.

"Poslouchejte, Blacku."Ozval se úřední hlas. "Do vaší cely bude odpoledne přivezena další vězeňkyně."

"Proč?" Povedlo se mi zachraptit.

"To není vaše starost." Odsekl mi uštěpačně. "Ale měli by jste si rozumět - máte stejnou krev i pána."

"Jak to..." Nadechoval jsem se k odpovědi, ale byl jsem okamžitě přerušen.

"Ticho! Nemáte do toho co mluvit. Není to tak, že by jste měl na výběr. Můžete být rád, že vám to bylo dopředu oznámeno." A odešli. Zůstal jsem sedět na zemi a rozdýchával jsem to. Bylo to vcelku jisté. Regulus. Kdo jiný? Když jsem ho asi před devíti měsíci viděl naposledy, byl naprosto oddán svému milovanému pánovi a doma na něj byli náležitě hrdí. Bál jsem se, abych mu ve své, tedy naší, stísněné cely nezakroutil krkem. Bál jsem se ovšem, že tím vše ještě zhorším. Může to ale být ještě horší? Protože všechna má smyšlená naděje byla zase pryč. Zoufalství přišlo náhle, stahovalo můj krk a znemožňovalo mi dýchat. Ne. S mým bratrem za zády nebudu mít žádnou šanci se odsud dostat.

*

S černými myšlenkami v hlavě jsem upadl do neklidného spánku. Zdál se mi sen o temném koutě u nás doma, kde jsem se schovával před rozběsněným otcem nebo rozzuřenou matkou ječící na mne o mé zradě vůči rodině. Viděl jsem, jak se dveře otvírají a v místnůstce se objevuje malý kužel světla vycházející zpoza dveří. Tehdy mi mohlo být tak dvanáct a byl jsem vystrašený k smrti. Světla bylo stále více a já viděl, co za chvíli přijde. A pak...

"Blacku! Vstávejte! Přivedli jsme vám společnost!" Ozval se zase ten nepříjemný zpychlý hlas z... Rána? Nevěděl jsem kolik mohlo být hodin nebo třeba jen jaký je den. V těchto místech se to špatně odhadovalo.

Mezitím ke mě do cely napůl vstrčili, napůl vhodili bezvládnou postavu. Říkal jsem si, jestli bylo možné, aby Regulus tak zhubl. Ale postava mi připadala spíše ženská. Kdo to jen mohl být? Odpovědi se mi dostalo vzápětí a já jsem vykřikl.

Bellatrix Blacková, moje drahá sestřenka, byla očividně v bezvědomí. Tvář měla ještě bledší než obvykle a pod očima obrovské kruhy. Vypadala vážně zuboženě a já jsem uvažoval, kam se poděly její ostré aristokratské rysy a pyšný výraz. Když jsem ovšem prohlédl tu masku, kterou se na ní vše podepsalo, spatřil jsem, že je pořád stejně chladně a ledově krásná. Musela být v bezvědomí, viděl jsem, že přerývavě dýchá a z jejího vyhublého předloktí na mě zíralo znamení zla. Zvláštní, jak se změnila d té doby, co jsem jí jako desetiletý najiva spatřil poprvé. Vůbec to nebyla takhle zlá, jízlivá a nepříjemná bytost. Ne. A ten den si pamatuji přesně.

Jakožto dítě jsem vůbec nebyl tím vzdorovitým člověkem, který se ze mě stal v momentě, kdy jsem vstoupil do bradavického školního expresu. To byl totiž den, kdy jsem poprvé zjistil, že existuje něco jiného než to, v čem jsem byl vychováván. Tehdy jsem poprvé okusil sladké chuti svobody a nezávislosti, čekal mě celý rok bez dozoru a věčných rozkazů o tom, jak mám mluvit, chodit, ba snad i dýchat. Bradavice mě změnily, ukázaly mi, že mám i jinou možnost. Ale před nimi jsem žil jedenáct let v domě, kde jsem o takových pojmech jako svoboda a vlastní názor nikdy neslyšel, natož abych je zažil. A právě v tom domě jsem svou sestřenku spatřil poprvé. Tehdy mi připadala skvělá, byla pro mě něco jako vzor. O dva roky starší dívka se měla podle rodičů stát mým vzorem. A na chvíli tomu tak skutečně bylo. Běhal jsem za ní jako věrný pejsek a tetelil se radostí pokaždé, když na mě promluvila. Ale na den, kdy jsme spolu mluvili skutečně, poprvé a téměř naposledy, na ten den jsem nikdy nezapomněl.

Konala se oslava mých jedenáctých narozenin a za pár měsíců poté jsem měl odjíždět do
Bradavic. Honosná hostina byla nekonečná, stále přibývali noví lidé, které jsem nikdy neviděl a přáli mi. Dárky, které se mi nelíbily a nikdy jsem je nevyužil se kupily na velkém dřevěném stole ve středu místnosti. Z té nudy jsem si okousal všechny nehty na rukou a když mě spatřila matka, dala mi pohlavek a přednesla kázání. Měl jsem všeho dost. Zbýval jen obdiv nad zvláštní schopností mých rodičů otrávit jedenáctiletému klukovi jeho narozeniny.
A pak přišla ona. Měla na sobě černo-zelené šaty, které jí sahaly po kolena a obepínaly dětskou postavu. Vyzařovala z ní rodinná pýcha a nadřazenost, kterou byla už tenkrát schopna oslinit celý sál. Pak přišla ke mě.

"Tak co, bratránku, jak si užíváš tu slávu na tvou počest?" Přišlo mi, že se mi vysmívá.

"No, znáš to. Už to začíná být trochu dlouhé." Snažil jsem se o diplomatickou odpověď.
"Jestli se nudíš, možná mě napadá lepší činnost. Jestli se nebojíš."
"Black se přece ničeho nebojí, ne?" Záměrně jsem použil oblíbenou větu svého otce. Zřejmě to zafungovalo.

"Dobře. Takže, vidíš támhle ten stůl v rohu místnosti? Přímo naproti východu. Pod tím stolem je schovaná láhev ohnivé whisky. Když se ti povede jí vynést ven, budu tam na tebe čekat."

Otočila se a zmizela za dveřmi. Nějakou dobu jsem zůstal stát jako opařený. Samozřejmě jsem
měl hlavně strach, ale také mě zachvátil zvláštní pocit nadšení a vzrušení ze zakázané věci. Cítil jsem, že to musím zkusit. Proplétal jsem se mezi hosty a snažil jsem se rozdávat zářivé úsměvy podle vzoru Bellatrix. Ale v mém podání to vypadalo spíš jako škleb. K postrannímu stolku jsem se dostal v překvapivé rychlosti. Na něm stály nejvybranější zákusky a jednohubky, jaké se daly v kouzelnickém světě sehnat. Ale můj cíl ležel pod mahagonovým stolem z osmnáctého století, který byl ale dnes přikrytý dlouhým smaragdovým ubrusem. Pravděpodobně saténovým.

Nepozorovaně jsem se přiblížil ke stolu a rozhlédl se. Nikdo se nedíval, byla to má jediná šance. V co největší rychlosti a zároveň nejnenápadněji, jak jsem mohl, jsem se skrčil pod stůl. A pak jsem jako ve zpomaleném záběr viděl jak se má matka otáčí ke stolu. Zbývala mi jediná šance - bleskově jsem nadzvedl ubrus a zalezl pod stůl. Snažil jsem se nedýchat. Až později mi došlo, že jsem mohl prostě dělat, že si jdu pro zákusek.

Pozoroval jsem matčiny boty, jak přešlapují v těsné blízkosti mé pravé ruky. V rohu stolu jsem spatřil důvod mé výpravy - zlatavou tekutinu uvězněnou ve skleněné lahvi. Co nejtišeji jsem ji schoval pod kabát a rozhlédl jsem se. Matčiny rudé střevíce byly zase pryč. Opatrně jsem poodhrnul ubrus a vykukl ven. Pak jsem se vyplížil a zvedl se na nohy. Whisky jsem stále držel pod nepohodlným společenským hábitem. Bál jsem se aby mi nevyklouzla, ale musel jsem pospíchat. Po době, která se zdála věčností(ve skutečnosti to bylo asi 20 vteřin) jsem vyšel zpoza dveří. Nikdo si mě nevšiml.

Čekala venku, znuděně opřená o dveře. Aniž by vzhlédla, zeptala se:

"Máš?" Na odpověď jsem pouze přikývl - bál jsem se, že můj hlas by se příliš třásl.

Vedla mě po schodech na horu. Až po chvíli jsem si uvědomil, že míříme do mého pokoje. Tam jsem položil láhev na stůl a čekal jsem, co se budu dít dál. Ze vzduchu vykouzlila dvě skleničky. Vytřeštil jsem oči. Aniž bych se skutečně zeptal, odpověděla mi.

"Myslíš na ten zákaz kouzlení? Už loni v létě u vás na prázdninách jsem zjistila, že se tu ochranné kouzlo nějakým způsobem ruší. Nevím, jak je to možné, ale docela se to hodí." Řekla prostě.

"Aha." Nic výstižnějšího mě nenapadlo.

"Tak naleješ konečně nebo musím všechno udělat sama?" Chtělo se mi namítnout, že jsem to byl já, kdo ukradl láhev s alkoholem, ale když jsem viděl její výraz, radši jsem si to rozmyslel.

"Jasně." A vzal jsem pití a nalil oběma plné skleničky.

"Prosim tě proč se ti tak klepaj ruce?" Nevěděl jsem, co na to říct, ale věděl jsem, že si nevymýšlí.

"No... Nikdy před tím jsem nepil... Myslím alkohol. Rodiče budou šílet."

"Žij trochu."Byla její jediná reakce. Pak ke mě postrčila sklenici a sama si vzala svou.

Najednou jsem cítil nehoráznou potřebu se předvést a tak jsem vzal sklenici a celý její obsah jsem do sebe naráz vyklopil. Cítil jsem trpkou chuť vhisky až v konečcích prstů, krk jsem měl v jednom ohni. Proti své vůli jsem zakašlal a do očí mi vhrkly slzy. Ona se rozesmála.

"No vidíš, že to jde."Oznámila mi, pořád s veselým tónem. Sama pak bez jakýchkoli potíží vypila svou dávku. Jako by to dělala každý den.

Další události té noci mám celé zahalené mlžným oparem. Vzpomínám si, že po prvních sklenkách přišly další. Při třetí dávce jsem začal být malátný. Bella se zdála, jako by pila limonádu. Zajímalo mě, jestli na to budu taky někdy takhle zvyklý.

Ovšem ani ona nevydržela na věky. Když byla zlatavá tekutina v láhvi pod polovinou, viděl jsem, že i na ní alkohol působí. Tváře jí zčervenaly, mnohem častěji se smála. Myslím, že už nikdy poté jsem jí neviděl se smát. Nevím, co mě tenkrát vedlo k mým činům. Možná to byla Ohnivá whisky, možná zvláštní kouzlo, které v sobě Bellatrix měla vždycky. Bez ohledu na to, čím se stala.
Seděli jsme vedle sebe na podlaze v těsné blízkosti, takže pro mě nebyl problém se k ní naklonit a přitisknout své rty k jejím. Byla zaskočená, takže chvíli nereagovala, ale poté začala na mé polibky odpovídat. Do té doby jsem nic takového nezažil. Mým tělem projížděli současně vlny tepla a zimy, pokožku jsem měl rozpálenou do běla. A pak to skončilo. Odtáhla se a já věděl, že je konec.

Ano, mám spoustu špatných vzpomínek na svou sestřenici. Opovržení, nenávist, zlobu. Ale tahle jedna se liší. Vzpomínka na noc, kdy jsem poprvé na chvíli přestal být chlapcem.

A v ten moment Bellatrix otevřela oči a podívala se na mě s napůl šíleným výrazem.
 


Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 7. srpna 2010 v 13:54 | Reagovat

No copak bude na svou společnost říkat Bellinka?? :o)

2 Aňulka Aňulka | Web | 7. srpna 2010 v 19:09 | Reagovat

No, já se asi zblázním!
Tohle je fakt MEGAbombovní!!!!!!!!
Jak jsem si představila Siriuse, jak se mu klepou ty ruce. Bože, on byl ještě takové malinké rozkošné štěňátko:-*
Taky mám dost živě před sebou, jak se malý černovlasý kluk krčí pod stolem, sleduje ty boty a drží tu láhev jako to nejcennější, na co kdy sáhl. Perfektní!
A Bella, jak byla zvyklá, to bylo taky super:-D Prostě frajerka:-D
"Teď už vím, že zázraky neexistují a lidé v ně věří jenom proto, aby mohli v noci klidně usnout." - kde na to chodíš? Mám pocit, že u této povídky se budu hodně často opakovat, ale po téhle větě mě nenpadá nic jiného, než dokonalost. Je to numero uno!!!
Bude to úžasné, cítím to v kostech!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.