2. Kapitola

4. srpna 2010 v 20:35 | Guenon |  Vězni osudu - HP povídka
Pokračujeme...


Přijde, ten čas přijde, a já to vím. Cesta zpět neexistuje, budoucnost je zahalena v mlžném oparu nejistoty. Otáčím se za tvým stínem a ty odvracíš svou tvář. Nemohu tě vinit, náš čas se krátí. A já už brzy spatřím chřtán pekla, mou bránu osudu a nevyhnutelný cíl cesty, po které směřuji celý svůj život.
Kde se vzala všechna ta temnota? Ta krutost a nenávist prolínající našimi životy, ničící všechnu víru, kterou jsme kdy měli nebo jen mohli mít.
...Křičela. Ta dívka křičela nejzoufalejším křikem, jaký jsem si jen dovedl představit. Drásalo mi to uši, ale nebyl jsem schopen jí pomoct. Nohy jsem měl svázané provazem z nejčernějších plamenů samotného pekla, vpíjeli se mi do kůže a zanechávaly v ní hluboké rány. Viděl jsem, jak k ní přistupuje postava v kápi, plazící se neslyšitelným pohybem, z úst jí odkapávala krev. Ona sama věděla, že je konec. A ten skutečně za pár dalších okamžiků přišel. Uzlíček z jejích rukou vypadl, kutálel se a temnou roklinou se rozléhal dětský pláč. Netvor ho ani nepostřehl, věnoval se mrtvé ženě. Své špičáky přitiskl k jejímu krku a začal sát....
...pak se obraz změnil. Viděl jsem příjezdovou cestu nějakého domu v mudlovské čtvrti, viděl jsem sám sebe stojícího u prahu dveří. Ty se otevřeli a přivítal mne onen netvor. A v rukou mu spočívala má dcera, šťastně se usmívající na jejího nového tatínka....
Vzbudil jsem se a po čele mi stékaly krůpěje ledového potu. Dech jsem měl zrychlený. Zase, po několikáté za posledních pár týdnů mě provázel stejný sen, stejná noční můra.
Ani přítomnost Belatrix mi věci neusnadňovala. Tedy, ne že by se mnou kdy promluvila, jen na mě vrhala odpudivé pohledy, ale i tak. Znervózňovala mě a navíc jsem se nemohl přeměnit do své podoby zvěromága. Takže jsem na sobě zase začínal pociťovat odporný vliv mozkomorů.
Zvláštní věcí bylo, že se mi nezdálo, že by tyto odporné kreatury živící se na všech dobrých vzpomínkách, štěstí a naději, které vězňům zbyly, měli na mnou sestřenici jakýkoliv vliv. Zdála se pořád stejně chladná a odměřená, opovržlivý pohled z její tváře nezmizel ani když se stvůry nacházeli v bezprostřední blízkosti.
V cele jsem přežíval na nejodpornější stavě, jakou jsem kdy jedl. Kuchyně mé matky byla oproti tomu lahůdková záležitost. Vybírat jsem si ovšem nemohl, a tak mi nezbylo než zacpat si nos, vylovit zbytky jakéhokoliv druhu kuráže a polknout. Nechtěl jsem ani přemýšlet nad tím, co se v jídle nachází.
Horším zjištěním pro mne ale bylo, že jsem si začínal zvykat.
*
Noční můra mě neopouštěla. Stále jsem se budil uprostřed noci s křikem a ledovým potem na zádech. Stále jsem bloudil v kruhu, neschopen zachránit ani tu ženu, a ani svou dceru. Šílenství, neovladatelné stavy vzteku, se postupně zhoršovaly. Někdy jsem o sobě nevěděl dlouhé hodiny, zoufalství z pobytu mezi mozkomory se na mě podepisovalo.
Jednou v noci jsem zaslechl mumlání. Vycházelo z rohu cely, ve kterém spala moje sestřenka. Zpozorněl jsem, abych zaslechl, co říká. Ale nic z toho mi nedávalo smysl.
"Zabít... Zabít je všechny. Ach ano, pane, pro vás. Miluji jen vás, vždyť to víte." Syčela do větru.
Poté její hlas začal být hlasitější:
"Ne, přísahám! Nikdy bych vás nezradila! Zabijeme je všechny! Zabiji je pro vás!" Šílený tón jejího hlasu nabyl na ještě větší intenzitě. Zakřičela.
"Ne! Já vás prosím! Nezabíjejte ho! Napravím ho! Já vás zapřísahám, nedělejte to!" Myslel jsem, že už musí být vzhůru, ale nebyla. Stále jen křičela a prosila o milost pro někoho, jehož identita mi byla neznámá.
"Néé!!" Poslední výkřik naplnila takovým zoufalstvím, že mi to trhalo ušní bubínky. A pak nastalo hrobové ticho, přerušované pouze téměř neslyšitelnými vzlyky. A tomu jsem nebyl ochotný uvěřit. Bela brečela? Nikdy jsem si nemyslel, že by něčeho tak lidského byla vůbec schopná. Co se mohlo stát, že by to skutečně rozplakalo Belatrix Blackovou?
*
Druhý den ráno bylo vše při starém. Bela mě opovržlivě přehlížela a naše společná cela se zdála snad ještě menší než kdy dřív. Uvažoval jsem, zda má cenu ptát se jí na její sen. Pravděpodobně mi nic neřekne. Ale zvědavost byla silnější než já a tak jsem na ní po dlouhém uvažování promluvil.
"Belatrix?" Začínal jsem originálně. Ale nevěděl jsem, co jí říct. Podle všech předpokladů mlčela. Zakašlal jsem.
"Ehm... Posloucháš mě?" Zase ticho.
"No víš... Chtěl bych se tě na něco zeptat." Stále na mě pouze propalovala nepříjemným pohledem. I zde, ve společnosti špíny a krys, jsem pro ní byl méněcenným. "V noci jsem tě slyšel ze spánku... Mluvit. Říkala jsi něco o tom, že někoho nemají zabíjet. Co se stalo?" Nato mi začala poprvé věnovat pozornost. Vražedně se na mě podívala a důrazně mi oznámila:
"Mluvíš nesmysly. Jedinej, kdo v noci hýká ze spaní, jsi ty. A co se ti zdá ošklivýho, bratránku?" Ptala se mě posměšně.
"Když to musíš vědět, zdá se mi o nějaký zrůdě pod taktovkou tvýho milovanýho pána, co unesla mojí dceru."
"To je blbost, ten spratek je mrtvej, osobně jsem vybírala toho, který bude mít to potěšení. Udělala bych to sama, ale měla jsem práci."
Nebyl jsem schopný jasně myslet, nedechnout se, nic. Lže. Věděl jsem, že lže, musel lhát. Nemohla to být pravda... Přesto mě zaplavil pocit prohry, zoufalství naplnilo každou mou součást a veškerá naděje se rozplynula. Tma mě pohltila a já věděl, že se odsud nikdy nedostanu. Ne s Bellou, ne bez jakéhokoliv důvodu proč se snažit. Chtěl jsem křičet, slzy porážky zaplnily mé oči.

Po době, která se mi zdála nekonečnou, jsem jí odpověděl roztřeseným hlasem:
"Nevěřím ti." Zachechtala se. Každá další vteřina jejího šíleného smíchu mi vrážela do těla novou bolest, každá další vteřina mě zabíjela.
Najednou jsem se modlil, aby má dřívější noční můry byla skutečností. Můj nejděsivější sen se stal nadějí. Musel jsem věřit, že ji mohu zachránit. Nedokázal jsem se smířit s tím, že by ten usměvavý andělíček již nebyl na tomto světě. Zajisté tomu tak není - Belatrix se přeci odjakživa vyžívala v lidské bolesti. Již tenkrát, když jsme ještě byly děti...
"Takže nebelvír, bratránku? Nemyslela jsem si, že klesneš tak hluboko." Byli jsme právě v odlehlé chodbě poblíž zmijozelské společenské místnosti - Bela se mnou chtěla nutně mluvit. Zřejmě nebyla nijak zvlášť nadšená, že jsem porušil rodinnou tradici a dostal jsem se do Nebelvíru. Přesněji řečeno zuřila. "Tvoji rodiče budou zklamaní - a ty víš, co to znamená." Našeptávala mi posměšně. Ano, to jsem věděl. Jizva ze dne, kdy jsem poprvé odmluvil své matce, mi nedovolovala zapomenout.
"Nestarej se, Belo. Ostatně tobě do toho nic není." Snažil jsem se jí zbavit.
"Jistě, že je. Všem nám do toho něco je."
"Všem?" Zeptal jsem se zmatně, ale v tom se zpoza jejích zad vynořila skupinka několika nejbližších společníků mé sestřenice - a budoucích nejbližších smrtijedů lodra Voldemorta.
"Všem." Zasmála se mrazivě a já jsem se instinktivně přikrčil.
"Copak, přivolala jsi si poskoky?" Snažil jsem se zachovat klid a od hlavy k patě jsem si prohlížel
její tři nohsledy. Jediný, koho jsem rozpoznával, byl Lucius Malfoy. Na jeho slizký úšklebek a blonďatou kštici se nedalo zapomenout.
"Dávej si pozor na jazyk." Okřikl mě jeden, který stál po Belině pravém boku, dřímajíc hůlku jako středověkou zbraň. Měl krátce střižené hnědé vlasy, husté obočí a na tváři nepříliš inteligentní výraz.
"Co po mě chceš, sestřenko?" Nereagoval jsem na hromotlukovu výhružku a raději jsem se dál věnoval Belle.
"Myslím, že potřebuješ lekci ve slušném vychování. Osobně doufám, že tvůj mladší bratr se nebude řídit tvým vzorem." Vysvětlila mi situaci. Začínal jsme pomalu couvat.
"Ale ale, kampak? Statečný lev chce utéct?" Ozval se výsměšně Malfoy.
"Hádám, že statečný lev je sice statečný, ale pořád to není idiot." Odvětil jsem a rozběhl jsem se opačným směrem tak rychle, jak jsem to jen dokázal.
"Petrificus totalus!" Ozvalo se za mnou. Padl jsem k zemi, neschopný jediného pohybu. Slyšel jsem, jak se ke mně blíží šouravými kroky, vychutnávajíc si svůj triumf.
"Čopak, chlapešek chtěl utéšt?" Šišlala na mě. "To še nedělá. To vůbeš není zdvořilé." Pokračovala v provokování. "Asi ho budeme muset naučit slušnému chování, co říkáte?" Obrátila se na ty další.
V ten monet jsem ucítil silnou bolest na svém boku. Rány přicházely rychle, každá další byla bolestivější než ta předchozí. Stále jsme se nemohl ani pohnout a vědomí, že se nemůžu bránit bylo snad ještě horší než všechny údery, které mi uštědřili. Pak najednou ustali. Ucítil jsem studené prsty na svém obličeji a když jsem s námahou otevřel oči, uviděl jsem svou sestřenici s vítězným výrazem vepsaným do tváře.
"To by pro dnešek stačilo, ale opět se setkáme, zrádče vlastní krve." Tenkrát to bylo poprvé, co mi někdo takhle řekl. Za svůj život jsem to pak slyšel ještě nesčetněkrát, ale již nikdy jsem nikomu nedovolil, aby mě viděl tak poníženého, jako ten den.
Koneckonců i tenhle zážitek měl svůj nepopiratelný klad. Když mě totiž o pár minut později našel jistý střapatý vyzáblý kluk, kterého jsem potkal ve vlaku, získal jsme nejlepšího přítele na celý život. Tedy dokud mi ho Bela a jí podobní nevzali.
Vzepřela se ve mě obrovská vlna nenávisti. Jen pohled na Belatrix mě vytáčel do takové míry, že jsem se téměř zvedl a oplatil jsem jí křivdu, kterou na mě se svojí bandou spáchala tenkrát v chodbách bradavického hradu. Opravdu jsem se již natahoval, s neuvěřitelnou touhou udeřit tu osobu, která pro mne byla symbolem vší nenávisti a veškeré mé ztráty. Zuřivost vzteklého psa bez důvodu k životu mě poháněla proti mé sestřenici a pohled na znamení zla vykukující na mě z její paže, jako bodec, po kterém zůstala v mém srdci jen prázdnota, mi do žil vpichovali touhu, nezkrotnou touhu, jí ublížit.
Jen zázrakem jsem se udržel. Protože jsem odmítal stát se jedním z těch, kterými jsem tak hluboce opovrhoval. Jen díky obrazu své dcery, který se mi zjevil před obličejem vteřinu před tím, než jsem vyskočil, jsem dokázal odolat chtíči po pomstě. Protože já ještě stále mám důvod žít - narozdíl od Belatrix.
 


Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 7. srpna 2010 v 14:01 | Reagovat

Taky mě zajímá o kom se zdálo Bellatrix :o)

2 Aňulka Aňulka | Web | 7. srpna 2010 v 19:23 | Reagovat

No, s tou Bellou. To je hrůza, fakt jsem zvědavá, o kom se jí zdálo, máme svoje tipy, ale ventilovat to nebudu, moje fantazie je - šílená:-D
A taky od ní bylo hnusné, jak mu vpálila do ksichtu, že je jeho dcera mrtvá. Ale taková je prostě Belatrix.
Taky jsi mě dostala s tou další vzpomínkou, fakt jsem Siriuse litovala, to bylo hnusné. Ale jak řekl, že není idiot - dost jsem se posmála:-D:-D:-D Nemluvě o tom, jak "začal originálně", to bylo taky skvělé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.