2.kapitola: Oheň

6. srpna 2010 v 14:52 | Piece |  Druhá strana mince - HP povídka
Druhá… Nevim, co mam říct. Snad jenom, že je fakt dlouhá a abyste si jí užili:D




Remus se zmateně rozhlížel okolo sebe. Chtěl uniknout od toho vyčítavého, ale zároveň pohrdlivého pohledu jejích očí. Ten pohled ho přímo propaloval. Ničil ho. Teď ho nenáviděla. Poznal to, jen stále ještě nepochopil: Proč? Vždyť on jí přece nic neudělal. Ne, Remus to nebyl. On nebyl ten, který jí ublížil, ale ona se na něj přesto dívala, jako na prašivou špínu u jejích nohou.

Tohle ho zraňovalo. Bolelo. A ta bodavá bolest tříštila přesvědčení, že jeho skutky byly vždy správné. Na malinkou chviličku mu dokázala vnutit i pocit, že je to jen a jen jeho vina. Jenže tentokrát byl nevinný. A ona to očividně za žádnou cenu nechtěla vidět. Nikdy, ani později, ač tuhle situaci probíral ve své hlavě snad tisíckrát, to nepochopil. Nikdy.

Jeho přání dostat se z jejího dosahu nebylo vyslyšeno, rozhodně ne tak, jak by si přál. Když uslyšel za sebou šouravé kroky, zaradoval se. Že by to jeho přátelé přeci jen stihli? Věděl, že pokud se nedostanou co nejrychleji odtud, z polorozpadlého, hořícího domu, tak zemřou. Oba. Nezáleží na jejich postavení, víře ani pánovy. Zemřou tam všichni, bez rozdílu. Možná chtěla, aby zemřeli, ta dívka, která tam jen nečině stála, jako by se jí dům nehroutil nad hlavou, možná chtěla zemřít a zemřít s pocitem, že jeho vezme s sebou.

***

Kroky přibližující se ztichlou chodbou, se rozléhaly dunivou ozvěnou a překypovaly razantností. Narušovaly tak dusivé ticho panující mezi oběma postavami stojícími v zatuchlém bytě. Remus se otočil a s nadějí v očích pohlédl do tváře příchozímu. K ženě, která před chvílí naplňovala celou jeho mysl, se postavil zády.

Muž stojící jen asi metr od něho, rozhodně nebyl jeho přítel. Jeho vzezření a sípavý dech přímo křičel slovo: Nebezpečný! Ne, tohle nebyla Remusova záchrana, ale kdo to doopravdy byl, se už nedozvěděl.

Žena, která buď obratně využila jeho chvilkové nepozornosti, nebo jen podlehla náhlému návalu vzteku, zaútočila. Pro Remuse to bylo něco neočekávaného. Nechápal, jak mohla zákeřně útočit ze zadu, tohle čestný bojovník přeci nedělá. Ale Remus ve své šlechetnosti zapomněl předvídat jednu věc. Jeden malinký, ale v tuhle chvíli velmi podstatný detail. Ona není a nikdy nebyla čestná. Už dávno nepatří mezi ně a nikdy ve své podstatě nebyla jako oni, proto měl za maličkou chviličku pocítit neskutečnou bolest.

Bolest, ta malá podlá zmije, přišla z nenadání a udeřila o to větší silou. A ona? Ta si to užívala. Užívala si pohled na jeho muka. Vyžívala se v cizím utrpení. V jeho utrpení. V bolesti chlapce, který jí kdysi byl, byť jen na jeden malý okamžik oporou, a kterého momentálně vinila za všechno, co se jí kdy stalo. A to jen proto, že byl tady. Skutečný viník je někde venku a to si uvědomovala. Dnes to tak nevypadalo, ale ona už teď dobře věděla, že ten, kdo za všechno může, bude pikat, hořce litovat. A Remus to nebude.

***

Po zdlouhavém mučení už pomalu začal ztrácet vědomí. Bylo to kruté a ta krutost byla ještě znásobena její nenávistí. Byl tam jen on a ona. Zašlého starého Smrtijeda, který se mezitím dobelhal až k ní, a již opět pomalu odcházel, snad ani neviděl. Byl tam beztak jen dopočtu. To ona si užívala jeho mučení. To její rukou se svíjel znovu a znovu v nesnesitelných křečích a byl to také její smích, který se rozléhal hlasitě celým domem. Ledový bodavý smích. Smích, který pořád dokola slyšel ve své hlavě. Až do omdlení.

Remus, teď již její jediný společník v této místnosti, ztratil vědomí. Nezáleželo jí na něm, ale v nastalém tichu už nedokázala potlačit vzpomínky. Vzpomínky vyvolané jeho pouhou přítomností. Vzpomínky, které se nebezpečně draly na povrch, a jejich síla se zvyšovala každým, byť jen letmým, pohledem na jeho tělo. Nemohla se jim již bránit. Jednou to muselo přijít.

***

"Šmejde! Nenávidím tě, nenávidím tě za všechno. Nenávidím!"


Mladá dívka stála uprostřed rozházené, zničené společenské místnosti a téměř hystericky nadávala. Nepříčetná vztekem si to rázovala po místnosti a shazovala všechno, co jí přišlo pod ruku. Bylo jí jedno, co si o ní ostatní myslí. Bylo jí jedno, že je všechny vyhodila a bylo jí jedno i to, že jim ničila a rozhazovala věci.

Sedla si doprostřed pokoje a třásla se vzteky. Zuřila. Nedokázala potlačit silné emoce, které ovládaly její tělo. Ona to přece říkala. Radila jí, ať to nedělá. A ona neposlechla. Nevšímala si jí. Věděla, že za svou hloupost její sestra zaplatí, že bude později trpět. Ale už jí nemohla pomoct.

Prudce udeřila dlaní do podlahy a dala tak průchod dalšímu, silnému návalu neovladatelného vzteku. Mohla udělat víc. Měla udělat víc. Jenže co? Co ještě měla dělat?

V pokoji tiše vrzly dveře a dívka, která za nimi stála, promluvila snad ještě tišeji.

"Můžu? Nechceš mi říct, co se děje?" Byla to její spolubydlící.

"Ne! To teda určitě nechci. A teď jdi. Nemám a tebe náladu."


Možná nemusela být tak tvrdá, ale je to přeci jen Lily. Lilyan Evansová. Špinavá mudlovská šmejdka. Ale no tak, je to pravda. Nikdy to Lily neřekla, ale je pravda, že mezi nimi byly rozdíly. Propastné rozdíly v rodinách. Ona nikdy nemohla být Lilyinou kamarádkou. Narozdíl od své sestry. Na to si až příliš uvědomovala své výsadní postavení v kouzelnickém světě. Moc dobře věděla, že kamkoliv bude chtít, tam bude mít otevřené dveře. Stačí se jen držet své rodiny, nebratříčkovat se s mudly a vybrat si tu správnou stranu. Tohle se snažila naučit i svou sestru. Očividně neúspěšně.

"Rachel, já bych ti chtěla jen pomoct. Mohla bych ti pomoct, třeba tě jen vyslechnout."


Zkoušela to dál její "kamarádka".

"Ne, to bys tedy rozhodně nemohla. Odejdi. Radím ti dobře, jdi, než budu zlá."


Zavrčela. Spolužačka se ale ještě neměla k odchodu.

"Ale, Rachel. Chloe je s ním šťastná. Tak už to pochop. Nebraň ji ve štěstí. On se změnil. Ona říká, že se změnil a ty by si jí měla věřit. Já jí věřím. Nemáš jediný důvod ho podezírat. Má ji přeci rád. Každý to vidí, jen ty nechceš."

Mluvila dál, jako by Rachelina výhružná slova neslyšela.

"Tak už běž! Neslyšelas! Nemám chuť ti něco vysvětlovat. Stejně nic nechápeš. Tak mi konečně dej pokoj!"

Teď už na ní Rachel bez obalu zařvala. Někoho tak neskutečně vlezlého snad neviděla. Tak ona jí bránila ve štěstí? Své vlastní sestře? Jak směšné. Směšné a neopodstatněné, ale ona
přesto to obvinění nemohla dostat z hlavy. Tak tohle je v očích ostatních. Ta, co své skvělé sestře brání ve štěstí? Hloupost! Nic nechápou. Ničemu nerozumí.

Seděla dál, opřená o roh stolu a mlčky pozorovala pokoj kolem sebe, přemýšlela. Přemýšlela nad svou sestrou. Naivní a nerozumnou Chloe. Sestrou, která byla sice starší, přesto mnohonásobně víckrát dítětem.

Byla to Rachel, kdo jí tahal z průšvihů a řešil problémy za obě. Pomáhala, když její nerozumná sestra něčemu naletěla. A také to byla ona, kdo vždy pofoukal sestřinu bolístku a nalepil náplast. Starala se o ni.

Chloe byla Rachel nejblíže ze všech, ale o ní samotné v podstatě nic nevěděla. Celou dobu, co trávily společně, se věnovaly jen problémům, se kterými se Chloe potýkala a Rachel zůstávala stát ve stínu své sestry. Měla svou ji ráda. To rozhodně. Chtěla jí vždycky pomoct, ale tentokrát jí nedokázala zabránit udělat největší blbost jejího života. Poprvé selhala.

Je to tak, Chloe se zamilovala do Siriuse Blacka. A to nezmění ani její sestra. Sestra, která byla jediná, kdo si uvědomoval, co to pro Chloe bude později znamenat. Ale Chloe jí neposlouchala. Nechtěla slyšet. Poprvé si dělala, co chce bez dozoru své sestry. Hloupá, hloupá Chloe.

"Rachel."

Ozvalo se ode dveří. Tiše ale razantně, autoritativně. Ta záhadná, vrozená autorita tohoto chlapce Rachel uchvacovala. Nebyla si to ale za žádnou cenu ochotná přiznat.

Byl to Remus. Remus Lupin, vlkodlak. Věděla to. Věděla o něm a jeho "postižení", slyšela ostatní, jak si o tom špitají. Rozhodla se to neřešit, ale tušila, že to pro ni bude jednou účinná zbraň. Něco, co proti němu může bez obav použít, to se jí líbilo. Tohle se jí až nebezpečně líbilo. Milovala pocit, že je ve výhodě. Milovala tu moc, kterou nad ostatními v ten okamžik měla.

"Vypadni, Lupine. přeci si nebudeme navzájem otravovat život. Vypadni!"

"Ne."

Byla to jen tichá odpověď, ale nepřipouštějící diskusi. To Rachel vytáčelo. Znovu nad sebou ztratila kontrolu. Tohle jediné slovo ji vytočilo do nemyslitelných otáček. Na každého by v tu chvíli působila hrozivě. Báli by se jí.

Remus se však jen v klidu posadil na postel a díval se na ni vše říkajícím pohledem v medových očích. Dokázala v nich přesně číst. Jeho myšlenky a city měla jako na dlani. A nebylo to příjemné. Poprvé nerada četla v něčí duši. Poprvé to taky pro ni nebyla výhoda, bála číst v tak upřímné, čisté mysli. A dnes se také poprvé cítila nejistá.

"Lupine. Já tě varuju. Říkám ti, ne, já ti přikazuji, abys odešel. Hned!"

Opravdu to byl příkaz. Příkaz, ze kterého se ježily vlasy na zátylku. Příkaz pronesený ledovým, pichlavým hlasem, který v budoucnu bude používat tak často.

Remus si to velmi nerad přiznával, ale málem to neustál a rozkřičel se na ni. Díky vrozeně klidné povaze byl schopen leccos tolerovat, ale tohle bylo přes čáru. Vlastně neznal nikoho tak panovačného, tvrdohlavého a tak trochu i zlého.

Rachel ubližovala lidem kolem sebe, těžko říct jestli záměrně, ale byl to fakt. Jakmile něco nebylo podle ní, začala křičet a nadávat. Jen málo lidí se s ní tedy bavilo. Remus ji litoval. Bláhově si myslel, že je to jen dívka ztracená ve světě, myslel si, že touží po přátelství, pochopení a pak se změní. Doufal v to. Doufal, že každý má svou lepší část. Své lepší já. Druhou stranu mince.

"Rachel, já jsem tě nepřišel přemlouvat o tom, že to, co Chloe dělá je správné, ani ti vyčítat, že se chováš špatně a nerozumně, protože to víš sama moc dobře. Chtěl bych tě jen pochopit. Chtěl bych vědět, co se děje."

V Rachel se po těch pár větách. Po těch slovech praly dva neslučitelné pocity, touhy. Touha po tom být sama a mučednicky si nalhávat, že jí všichni jen ubližují. A pak tu byla ta druhá touha.
Byla to touha po porozumění, po přátelství.

Touha, která poprvé za dlouhých šestnáct let jejího života vyhrála nad vším ostatními, a která vyhrála zatím naposled. Už nikdy potom nikomu neřekla nic osobního. Bylo to úplně poprvé, co mluvila upřímně a otevřela se právě vlkodlakovy. Nejnižší kouzelnické špíně. Dlouho toho později nepřestala litovat. Musela si totiž přiznat, že jí Remus pomohl. Teď ale předbíháme.

V tuhle chvíli. V té místnosti. Teď a tady byla Rachel ještě vděčná. Byla vděčná, že mladý vlkodlak není jako ostatní. Nerejpe a nečmuchá, ale dokáže i naslouchat.

"Ty nejsi chudinka, Rachel. Máš všechno, na co si ukážeš. Nemáš potřebu někoho prosit nebo se omlouvat. Máš úplně všechno, po čem se ti zachce a ty nejsi spokojená. Proč Rachel? Proč?"

Pokračoval Remus tichým hlasem a poprvé tím donutil Rachel přemýšlet o sobě samé.

"Když mám všechno, tak proč se to moje všechno, ale úplně všechno, co pro mě byla nějaká životní jistota, na čem mi kdy záleželo a co jsem potřebovala, najednou sype mezi mými prsty a já nejsem schopná sevřít dlaň v pěst. Nejsem schopná zabránit tomu, aby si moje sestra zničila život. Nejsem schopná dělat vůbec nic."


Vyhrkla najednou Rachel a málem si za to v zápětí nafackovala. Takhle ukázat své slabiny bylo při její povaze skoro nemyslitelné.

"Tím myslíš Chloe?"

"Především ji, ale je tu toho ještě spoustu dalšího. Já už dál nemůžu, Lupine."


Remus si přisedl k ní na podlahu a dal jí ruku kolem ramen. Chvíli přemýšlela, že ucukne, ale nakonec si to rozmyslela. Byla ráda. Nejspíš by tomu ostatní nevěřili, ale Rachel Healová byla v tu chvíli ráda, že je tam Remus s ní a že jí drží okolo ramen. Je jí oporou.

Tehdy nezbývalo málo a Rachel by uronila slzu. Svou první za bůh ví kolik let. Nestalo se tak, ale možná to byla škoda.

"Neber to tak tragicky. Svět se přeci nezboří. A navíc. Jak víš, že se nezměnil. Že jí ublíží. Nejsem sice schopen to odhadnout, ale myslím, že tentokrát to myslí opravdu vážně. Třeba se Chloe nemýlí. Třeba s ním bude šťastná."

Jen co to dořekl, krásná chvíle se rozplynula jako pára nad hrncem a Rachel hystericky rozesmála. Nebyl to veselý smích, ale byl to smích. U ní něco zcela nevídaného. Nikdy se nesmála. Nikdo ji neviděl se smát. Ani její sestra, která k ní měla nejblíže ze všech. Nikdo. Ona byla schopna se pošklebovat. Někdy maličko povytáhla koutky vzhůru v náznaku letmého úsměvu, ale to bylo všechno nikdy smích.

"Ach, Lupine, Lupine. Mě je tě vlastně líto. Jsi nenapravitelný hlupák. Nevím, jestli jsi to někdy slyšel, ale lidé se prostě nemění. Jsou vždycky takový, jací byli. Zbytek je jen přetvářka. A jestli vážně věříš, že se Black změní jako mávnutím kouzelného proutku, tak si zralý do cvokhauzu. To je totiž kravina. Pohádka pro malý děti a bohužel i pro mou o rok starší sestru."


Poslední slovo po Remusovi skoro plivla. Bylo vzteklá rozčílená. Skoro nevnímala okolí. Byla tam jen ona. Ona a její názor, ten jeho byl vedlejší.

"Dejme tomu, že máš pravdu…"

"Jak dejme tomu? Já MÁM pravdu!"

Skočila mu do řeči. Remus jen nerušeně pokračoval. Očividně byl příliš povznesený na emotivní výlevy.

"…a že se Sirius nezměnil. Ale co je sakra tobě do toho. Starej se jednou o sebe, Rachel, a nech ostatní žít."

Tím skončil jejich rozhovor. Mladý Lupin už nemohl dál snášet její povahu. Zvedl se a odešel. Nechal ji tam samotnou. I pro něj byla očividně velký oříšek. A to se bavíme o někom, kdo kamarádí se Siriusem a Jamesem. Ale na Rachel Healovou neměl. Nikdo na ni neměl. Nikdo na ni nesměl vztáhnout ruku. Každému by ji urazila. Nikdo jí tím pádem nemohl pomoct. Otázka ale je, jestli o to kdy stála.

***

Vzpomínka skončila. Jak to bylo dál, si už Rachel nepamatovala, věděla jen jedno: Svou sestru nezachránila. Nedokázala jí pomoct. A bude si to dlouho vyčítat. Povleče se to s ní celý život.

Remus se začal pomalu probírat a ona v duchu děkovala, že se neprobudil, když byla zasněná. Zranitelná. Teď mu bude moct bez emocí čelit. Zbytek si nechá na doma. Tady to musí vyřešit v klidu. Musí zvítězit.

Remus se doopravdy probral až po značné chvíli. Seděl na svém vlastním gauči v její tiché společnosti. Byt byl celý naplněn pronikavým, dusivým kouřem, ze kterého se mu dělalo nevolno. Ona se zdála v klidu, jako by se jí dění okolo vůbec nezajímalo a dům v plamenech byl jen kulisa na pozadí téhle podivné, příliš nevydařené hry. Dnes se však hrálo o hodně.

***

Tvářila se jako na obyčejném posezení s přítelem, ale on nebyl její přítel. Nejspíš pro ni neznamenal vůbec nic, alespoň si to tedy myslel. Tentokrát byli opravdu sami a i něco další ho se změnilo. Uklidnila se. Už dokázala skrýt své pocity za ledovou masku. Téměř jako kdyby z ní ten neovladatelný vztek vyprchal. Ale on věděl, že to tak není. Nemůže to tak být.

"Tak už si se vyspinkal, můj malý chudáčku?"

Ten tón ho znova zabolel. Slova i pohledy byly voleny přesně tak, aby ho zraňovaly. Nesmírně se bavila. A to ho bolelo. Její poznámku taktně přešel, i když mu do spánků, už po několikáté toho večera, neodbytně bušila otázka: Proč?

"Dáme si malou rozcvičku, co myslíš?"


Zase ten pichlavý tón. Viděl na ní, jak moc ho chce mučit. Ubližovat mu. On jí nechá. Skoro ji nezná a vlastně ji nikdy neznal, přesto ji nechá. Co mu zbývá?

Na její otázku znova neodpověděl. Jen ji pozoroval. Velmi se podobala své sestře, ale přesto byla jiná. Krásnější.

Měla úžasnou postavou, momentálně zahalenou v těžkém smrtijedském plášti, ale Remus věděl, že je krásná, vždy byla, jen to přehlížel. Nikdo to neviděl. Ani on. Neviděl její krásný pravidelný obličej, lesklé sametové vlasy. Ale co je nejhorší, přehlídl tu ohromnou bolest v jejích očích. Tu bolet, která zažehla její zlobu. A on to neviděl.

"Mlčení znamená souhlas…"


Nevesele a posměšně se uchechtla.

"…I já souhlasím. Připrav se." Pokračovala. Co má dělat mu došlo, až když zaujala bojový postoj. V tu samou chvíli k nim ale dolehly i zvuky zvenčí. Zvuk nelítostného boje. Boje jeho přátel se Smrtijedy. Tak oni to stihli. Usmál se. Tak brzy a přeci pozdě. Vždyť on s ní nemůže bojovat. Tenhle boj je bojem na život a na smrt, ale on není schopen se bránit. Bojovat a zabít. Není schopen zabít ji.

"Vidíš. Máme zpoždění. A to jsem se tě ani nezeptala, kde je sídlo Fénixova řádu. Jsem to ale zapomnětlivka."

Ušklíbla se. Oba věděli, že jí to neřekne. Ale také oba věděli, že se musela zeptat. Stejně tak, jako on musel mlčet.

Nechtěl s ní mluvit. Netušil, kde se v něm bere ten vzdor, ale byl pevně rozhodnutý nepromluvit, pokud to nebude absolutně nutné. Ji to nepřekvapilo, ani v nejmenším. Napjala se jako kočka a vyslala první smršť kouzel. Byl připravený. Nedokázal však odhadovat její kroky ani předvídat její další kletby. Neznal ji na tolik dobře. Odrážela v boji všechny své pocity a byla výjimečná. Skvělá bojovnice. Ale ne lepší než on. Dokázal se jí vyrovnat.

Byl to dlouhý souboj. Oba statečně a vyrovnaně odráželi soupeřovi kletby a vysílali ty své. To vše neverbálně. Slov nebylo vůbec potřeba. Oba, ač nevědomky mířili k východu. K východu z bytu i z tohohle domu. Jako by tušili, co se má stát. Nebyli však dost rychlí. Strop, už tak zchátralý, nevydržel žár sálající z ohně, který ještě před chviličkou olizoval jeho trámy, se teď pozvolna začal bortit. Začaly se z něj uvolňovat pořád větší a větší kusy omítky.

Oba soupeři zůstali ochromeně stát. Na boj v tu chvíli nebylo ani pomyšlení. Oběma v hlavě zuřivě blikala kontrolka, která potichu, ale o to silněji vysílala signál: "Uteč, zachraň se!"


 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 6. srpna 2010 v 15:55 | Reagovat

pekná kapitola, idem čítať ďalšiu :)

2 Beltrix Beltrix | Web | 7. srpna 2010 v 13:35 | Reagovat

juujky, akorát nechápu jak se s takovouhle povahou mhola dostat Rachel do Nebelvíru :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.