3. Kapitola

4. srpna 2010 v 20:40 | Guenon |  Vězni osudu - HP povídka
No, doufám, že budu schopná pokračovat...




Přijít, odejít, nalézt spásu či snad jen ten nepřehlédnutelně nerealistický přístav neexistující naděje. Moci zas doufat, věřit v blýskavou a krásnou představu zítřků, které nepřenášejí jen další utrpení. Utrpení o to bolestivější, protože není cesty zpět.
   Pohled na tu stejnou celu, která se za uplynulý rok stala snad ještě víc nehostinnou a stísněnou, se mi vrýval pod kůži, hlouběji a hlouběji. Psí podoba jakožto přístav útěchy, chvilkového klidu před další ničivou bouří, se zdála jako... Sen. Hloupý sen, ve kterém jsem viděl krásné obrazy připomínající mi, jaký můj život býval. A byl skvělý, opravdu. Rozhodně tisíckrát lepší, než jsem si zasloužil... A spravedlnost mě našla, krutá a nelítostná, vyžadující splatit dluhy v ohromné výši.
"Už zase se tak tváříš." Ozvalo se z protějšího konce cely. Belatrix. Nakonec jsme se naučili vycházet, mluvit spolu alespoň natolik, abychom si tím rozhovorem udrželi zbytky zdravého rozumu. V krajní situaci je člověk schopen hodně věcí...
"Myslím na útěk." Odvětil jsem a zadíval jsem se do malého okénka, ve kterém měsíc už zase nabýval plného tvaru. Po kolikáté už? Nevěděl jsem. Je to dlouhá doba, příliš dlouhá. Často teď přivádějí další a další vězně. A ještě častěji je odvážejí, studené, s prázdným pohledem a srdcem, které netluče. Ne, už ne...
    Vzpomněl jsem si na svého dávného přítele, který bude za pár dní opět nucen prožít odporná muka. Jak se mu asi vede? Doufal jsem, že lépe, než tenkrát, kdy jsem ho viděl naposledy. Zhrouceně se díval na trosky domova našich přátel. A pak svůj pohled plný nenávisti a bolesti způsobené zradou obrátil na mne. Ach, kéž by věděl... Ale nikdo to nepochopí, není to možné.
"Nemá to cenu, bratránku. Nikdy odsud nikdo neutekl, tak proč myslíš, že budeme první? Je to beznadějný. Všechno je ztracený." Zareagovala po pár minutách Bela. Ta už víru ztratila dávno, jako by její příjezd znamenal konec všeho. A taky, že ano... Není cesty zpět.
"Třeba něco vymyslíme. Kdybys to jen zkusila..." Ano, znovu, po už nevím kolikáté jsem se ji pokoušel přesvědčit, aby se zkusila naučit proměňovat jako zvěromág. A já ji to mohl naučit, věděl jsem to. Jakožto jedno z mála kouzel, ke kterým není nutné použít hůlku bylo toto řešení perfektní. Jistě, bylo by to těžké, hodně těžké, ale Bela by to dokázala. Tím jsem si byl jistý.
"Nemá to cenu, jasné? Stejně jsem tu jen dočasně, minimálně já. Protože Temný pán se vrátí. A přijde si pro mne."
"Mluvíš z cesty, je mrtvej, smiř se konečně."
"To říkáš ty." Stála si za svým. Tak jako pokaždé.
*
    Opět křičela, tak jako každou noc už nevím jak dlouho. Křičela bolestí a zármutkem, který mi nebylo dovoleno pochopit a já jsem se jen nešťastně převalil na druhý bok, snažící se neslyšet. Nevnímat a zapomenout, přenést se do jiné reality. Lepší reality.
    Bylo to k nevydržení - mučivý zvuk vycházející z jejího nitra mě ničil. Pravda byla, že jsem vůči své sestřenici začínal pociťovat určitou lítost - jako bych s každým dalším dnem prázdných rozhovorů a každé další noci plné utrpení a křiku... Jako bych jí rozuměl. Děsilo mě to. Neměl bych jí rozumět. Vždyť vím, kolik zla napáchala, že pokaždé, když volila cestu životem zvolila špatně. Cestu nenávisti, pomsty a smrti.
   Ale možná, možná že kdybych neměl štěstí... Mohlo to potkat mě.
   Vstal jsem a slabě jsem s ní zatřásl.
"Vzbuď se." Zašeptal jsem.
"Nemůžu." Zněla odpověď.
"Jak to myslíš?"
"Když se vzbudím, když otevřu oči, uvidím, že jsem pořád tady."
"Rozumím." Přikývl jsem a sesunul jsem se po kamenné zdi. "Jak já ti rozumím."
Na moment nastalo ticho, přerušované pouze naším dýcháním. Pak ale Bela pronesla větu, kterou jsem chtěl slyšet už... Dlouho. Příliš dlouho.
"Utečeme."
*
Tím jediným slovem bylo rozhodnuto - jakoby vše, co jsme protrpěli a viděli za uplynulý rok nabylo užitku. Věděli jsme, kdy se střídají stráže i kteří strážníci raději tráví svou službu hraním karet než obcházením cel, ze kterých nikdo nikdy neutekl. Věděli jsme, že mozkomorové mají tendence se shlkovat okolo nových přírůstků, vysávajíc všechny dobré vzpomínky... Dřív, než ti ostatní. Takže stačilo vyposlouchat, kdy přivezou nového vězně, další oběť či vraha.
   Samozřejmě, byl tu i další problém - v učení Bely proměnit se ve zvíře jsem nesklízel žádné úspěchy. Ač jsem se snažil tak, jak jsem jen mohl a byl jsem přesvědčený, že děláme všechno správně, výsledky se stále nedostavily.
   Času na trénink nebylo moc, většinou jsme se o pokrok pokoušeli v pozdních nočních hodinách. Bela tomu stále nevěřila.
"Říkám ti, že bez hůlky to nezvládnu. Budeme prostě muset vymyslet něco jiného."
"Půjde to. Bude to pravděpodobně stokrát těžší, než kdyby ses to učila s hůlkou, ale nemáme na výběr. Musíš si věřit."
"Myslíš, že si nevěřím? Ale tvoje metody zjevně nefungujou!" Obrátila list a vyjela na mě. Na tyhle změny nálad si pravděpodobně  nezvyknu.
"Hádám, že se prostě dost nesnažíš. Zkusíme to jinak."Zamyslel jsem se.
"Poslouchám." Prskala netrpělivě.
"Třeba na to jdeme špatně. Když se Ja-" Zarazil jsem se. Vzpomínka na přítele udeřila silněji, než jsem očekával. Stále to ještě bylo těžké a problémy, které nastaly hned po té události mi nikdy nedovili se vyrovnat. Nebo se pomstít. Po pomstě jsem toužil o moc víc...
"Neříkej mi, že ještě pořád truchlíš kvůli tomu svýmu kamarádíčkovi." Odfrkla si zhnuseně. Ani jsem se už nedivil, na její pohrdání jakýmikoliv lidskými pocity jsem si dávno zvykl. "A jak teda myslíš, že to máme dělat?" Dodala potom.
"Musíme přijít na podstatu tvého... vnitřního zvířete. Jde to různě, ale meditace je jediné, co půjde v našich podmínkách. Je to něco, jako když cvičíš nitroobranu, akorát namísto toho, abys vytěsnila všechny myšlenky, se nad ně musíš... Povznést. Když se ti to podaří, je to prý jako listovat ve své mysli jako v otevřené knize, a přitom se věcmi, které vidíš, vůbec nezaobíráš. Jen plynou a ty se díváš, jako kdyby nebyli tvoje." Dokončil jsem monolog a uvažoval jsem, jestli se mi to podařilo vystihnout.
"A to mám asi udělat jak, nevíš?" Vyjela na mě.
"Nevím. Musíš to ale zkusit. Jinou možnost nemáme."
Poslechla mě. To bylo poprvé a zřejmě naposledy. S překvapeným výrazem jsem pozoroval, jak se přesunula do kouta stísněné místnosti, sedla si do rohu a zavřela oči. Na její tváři se usídlil soustředěný výraz.
"Musíš se povzníst, ne si vzpomenout." Ozval jsem se.¨
"Musíš držet hubu zavřenou, jinak se budu těžko soustředit." Ozvalo se na oplátku.
"Jenže..."
"Ticho!"
"Fajn. Ale děláš to špatně." Trval jsem na svém a sed si naopačný roh místnosti. Pak jsem se změnil ve velkého černého psa. V této podobě jsem usnul, s hlavou složenou na předních packách.
  Když jsem se opět vzbudil, proměnil jsem se zpět dosvé lidské podoby. S hlavou opět klidnou a čistou, odpočatou od vlivu mozkomorů, jsem se rozhlédl po místnosti.
  Stále tam seděla, na tváři tentýž soustředěný výraz, v též pozici. Musela být vyčerpaná, ale na alabastrové tváři to nebylo vidět, ani v nejmenším.
 


Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 5. srpna 2010 v 11:06 | Reagovat

,,Óóóó děkuji ti Salazare, žes mě poctil tak a nechal mě vstoupit na tuto báječnou stránku!" :) Jsem moc ráda, že jsi mě kontaktovala, Vezni osudu je nádherná povídka a já se nemůžu dočkat, až bude blog plně v provozu a budeš sem moc přidat kapitolu novou. Milionkrát díky :´)
Ps: Jen tak pro propagaci tvého new blogu a naše trvalejší spojení, nechceš spřátelit, jestli spřáteluješ? :)

2 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 5. srpna 2010 v 11:08 | Reagovat

Pps: Naprosto nádhernej lay!

3 Kallia Kallia | Web | 6. srpna 2010 v 16:37 | Reagovat

Ohohoo!! nevím, co více k tomu dodat... ne, vím! je to úžasná povídka, to teda je pravda! jsem ráda, že jsem sem nakoukla! upoutalo mě to... a budu trpělivě čekat, kdy se tu ukáže pokračovánííí :))

4 Beltrix Beltrix | Web | 7. srpna 2010 v 14:03 | Reagovat

To je skvělý! Už se moc těším na další kapitolku. :o)

5 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 7. srpna 2010 v 21:39 | Reagovat

Nádher, prostě nemám slov. To je geniální. Chudinka Bella, ale ta soustředěnost. Je neuvěřitelné, jak dlouho to dokáže vydržet. A ten pláč po nocích, to mě taky rozplakalo. :´( Nejvíc mě asi dostala pasáž:
"Vzbuď se." Zašeptal jsem.
"Nemůžu." Zněla odpověď.
"Jak to myslíš?"
"Když se vzbudím, když otevřu oči, uvidím, že jsem pořád tady."

To bylo perfektní, smekám poklonu. Mooooc se těším na pokračování, snad už to tu brzy bude v provozu, aby mohla být další kapča :)

6 Kallia Kallia | Web | 8. srpna 2010 v 10:07 | Reagovat

Ahoj, nevím, kam ti napsat, tak píšu sem... odpovídala jsem ti u mě na stránkách, ale mám pocit, že jsi to nečetla... :D
Takže, pokud to stále platí, spřátelím ;)

7 Aňulka Aňulka | Web | 9. srpna 2010 v 9:34 | Reagovat

Úžasné, co víc k tomu dodat?
Já fakt nevím.
Zároveň je to smutné, ale i legrační. Belatrix mě asi nikdy nepřestane bavit, ona je prostě skvělá.
Nejlepší bylo, jak vyjela na Siriuse: Musíš držet hubu zavřenou:-D:-D:-D
Ach, miluju tuhle povídku!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.