3.kapitola: Smrt nebo Život

6. srpna 2010 v 15:20 | Piece |  Druhá strana mince - HP povídka
Třetí, původně čtvrtá, trošku jsem to posunula. No, je taky celkem dlouhá. Nepřijde vám vtipný, že je to už třetí/čtvrtá o stejném dni? No jo, prostě kuriozita, ale překvapivě tam nebylo ani tolik hrubek:D




Náhlé zlověstné zapraskání nosného trámu je jen utvrdilo v přesvědčení, že musí rychle ven. Hned. Oba si najednou uvědomovali závažnost situace. Základní lidský instinkt hovořil jasně: "Tohle je konec."

Všechny masky a přetvářka opadly a zůstal jen strach. Strach o život. A nejen o ten vlastní.

Remuse najednou ovládnul dokonce strach přímo neuvěřitelný. Strach o tu osůbku, která se mu teď naprosto otevřeně a bázlivě krčila u boku. Nepřál si, aby skončila takhle, aby tak skončil on.

Celý život byl zrůdou. Poznamenán navždy, nenávratně, přesto tohle nepřál ani sobě. Nezasloužili si to. Tohle ne. Ač oba ve svém životě napáchali spoustu chyb. Tohle se nemělo stát. To bylo špatně.

Panika převládla nad rozumným, racionálním myšlením a celý jejich dosavadní život se proměnil jen v pouhopouhou rozmazanou šmouhu. Je zvláštní, že právě teď v troskách bortícího se domu a stínem zkázy visícím nad hlavou, oba vzpomínali na svůj život. Na malicherné starosti všedních dnů, které se zdály kdysi tak důležitými. Teď z nich byla jen ta rozmazaná šmouha.

Říká se, že před smrtí si vybavíte jen světlé a radostné chvilky vašeho života. Rachel to tak neměla. Škoda, protože umírat, čekat na smrt budeme každý jen jednou, ne?

Možná to tak je proto, že těch světlých chvilek v jejím životě bylo opravdu poskrovnu. Nebo možná také proto, že se i na smrtelné posteli těch chvilek bála. Nechtěla a nemohla jim dovolit vykřesat v ní zbytky citu. To se nesmělo stát. Ona je přeci chladná a nepřístupná. Tak to musí zůstat. Do poslední minuty. Prostně musí.

Jinak by všechno bylo úplně zbytečné. Celý její život by postrádal smysl. Proměnil by se jen v jeden velký omyl. A její poslání o přesvědčení by tím dostalo závažné trhliny. Tohle nesměla dopustit.

***

Dvě malé dívenky stojící vedle sebe a držící se za ruce. Šťastný úsměv zdobící jejich tváře, který již tak brzy pohasne. Obě jsou si tak podobné navzájem, ale rozdíly jsou stejně přítomné. Přímo do očí bijící rozdíly…

***
Štíhlá dívčí postava obracející se k ní zády, potemnělá místnost a zoufalý, zlomený pláč. Pláč, který jí trhal srdce. Ničil doslova všechno, co kdy mělo nějakou váhu, důležitost…

***

Zavírající se dveře a…Tma. Neprostupná, strašidelná tma. Způsobili jí hluboké šrámy na duši a zasypali solí. Bez slitování, pomoci. Bolest prostupovala každičkou částečku těla a pak zůstalo jen nic. Prázdné jednolité nic…

***

"Dost!" Zavřískla. Tohle ne!

Následoval úprk zběsilý neorganizovaný útěk. Útěk od zkázy hořícího domu. Útěk od vlastní identity a citů.

"Křach."


Ozvala se hromová rána a všechno se začalo hroutit. Jeho domov a její pevná půda pod nohama. Bylo pozdě. Na všechno už bylo příliš pozdě. Ani šílený běh je nespasí. Nebylo by lepší se zastavit a čekat? Beze strachu? Nač se bát, když už jim nic nepomůže? Tak nač? I když…

"Dej mi ruku."


Ozval se Remus nečekaně.

Nechtěla mu vyhovět. Odmítala ho poslouchat. Někoho, jako je on, přece nemůže poslechnout a následovat.

***
Slzy tekoucí proudem tvoří slané cestičky po zubožené tváři…

***

Nesmí a nechce si od něj nechat radit. To je potupné. Dokonce i v takovéhle situaci je to potupné.

***

Hrot tupé dýky zarývající se přímo do srdce. Nešťastný, zbědovaný obličej a slzy. Pláč, který nemá nikdy skončit…

***

Jak byste se ale rozhodovali vy, kdyby se vám na hlavu řítil strop? Kdybyste věděli, že na vás čeká jistá smrt? Kdybyste se smrti báli jako ničeho jiného? Jak byste se mohli s čistým svědomím rozhodnout pro tu či onu možnost, abyste měli stoprocentní jistotu o správnost toho rozhodnutí? Co byste dělali?

***

Nevyslyšená přání. Nenaplněné touhy.

"Neodháněj mě…"

***

Ne, smrt by to nebyla. To by jistě nebyla vaše volba. Proto se i ona s největším sebezapřením dotkla jeho ruky. A později ji křečovitě tiskla. Přála si, aby jí držel. Držel a nepustil. Nikdy.

***

Když se zvedal ze země, po ohromné ráně, kterou sám před chvílí zcela vědomě způsobil, na tváři mu, ač jen na jeden jediný nepatrný okamžik, pohrával letmý úsměv. Úsměv vítěze, který vlastně nic nevyhrál, ale teď, v tento okamžik, byl spokojený. Spokojený sám se sebou.

Jeho radost však neměla dlouhého trvání. Záhy skončila ne zrovna příjemným pohledem na jeho společnici.

Rachel se nesmála jako on. Vlastně se netvářila vůbec nijak. Byla bílá jako stěna a pomalu ale jistě se poroučela k zemi. Ze rtu jí stékal pramínek tmavě rudé krve. Poslední slova, která vypustila z úst, předtím než ztratila vědomí, byla:

"Ty kreténe."

***
Nesnesitelné horko pronikající do každé částečky jejího těla úplně ovládalo její mysl. Horkost jí stoupla do hlavy, čelo se orosilo studeným potem.

On jí nemohl a nedokázal pomoci. Jeho soudnost a chladná logika, zůstaly pohřbeny někde hluboko pod troskami zničeného domu a zůstal znovu jen strach. Zase ten nesmyslný strach o někoho, kdo ho nesnáší, nenávidí. Strach o dívku, která si ze všeho nejvíc přeje zbít jeho kamaráda. O Rachel, dívku, která nedávno přišla o jediného člověka, kterého doopravdy milovala. Dívku, která pro ni byla poslední roky vším, byla jí sestrou.

Rachel se pomalu začala probírat. Než si doopravdy uvědomila, kde je, do chvíle, než otevřela své hluboké oči, by se snad cítila i dobře, tak lehce, povzneseně. Nic jí nerušilo, netížilo. Realita byla ale krutá a poznání přišlo jen o maličkou chvilku později.

Pohled, který se jí po probuzení naskytl, jí nepřinášel útěchu povzbuzení ani radost. Byl to pohled k pláči. Dívala se přímo na zničený zbořený dům. Dívala se na ulici, kterou zasypaly trosky, a dívala se také na člověka, který viděl, jak se mu přímo před očima boří domov a on není schopen dělat vůbec nic. Vskutku zničující pohled.

Chtěla ho oslovit. Nějak mu říct: "děkuju", aby mu nemusela být později vděčná, jenže to nešlo, nemohla děkovat vlkodlakovi a už vůbec ne členovi řádu. Mohla se na něj jen upřeně dívat a doufat, že pozná, to cosi myslí. Že pozná to, co cítí.

Jenže on to nepoznal. Remus vlastně nikdy pořádně nevěděl, co si ta drobná dívka klečící naproti němu myslí. A to tolik chtěl. Vždy se pokoušel jí porozumět, a když už byl konečně tak blízko pochopení, zase se uzavřela do sebe. Nedala mu šanci. A to ani za několik let. Natož dnes.

Čekala. Studená, hrubá zem ji tlačila do nohou, ale stále ještě čekala. Nechtěla odejít. Chtěla totiž křičet, nadávat si. Teď ho nemůže zabít. Dnes a tady to nepřipadá v úvahu. Zachránil jí přeci život. Na to se nezapomíná. Nedá zapomenout. Ale jednou k tomu dojde, jestli ho nezabije tak ho alespoň zničí. To si slíbila. Zničí všechno a všechny, kdo nesly a nesou byť jen nepatrnou vinu, protože u toho byli. Byli u toho a nic neudělali. Nepomohli jí.
Když ho nemůže zabít. Musí mu alespoň říct co má na srdci. Chtěla, aby ho to bolelo. Ničilo. Zžíralo zevnitř a tříštilo vše, na co byl pyšný. Ale zatím se opanovala, věděla, že dříve nebo později, ještě dnes večer přijde slovo, které spustí vodopád těch jejích. Pomyslná hráz sebeovládání se zbortí a nebude úniku. A to slovo přišlo velmi brzo, až moc brzo.


"Jak je ti?"


Prolomil Remus posvátné a ojedinělé ticho mezi nimi a v zápětí mu došlo, že na tohle se ptát neměl. Z jejího výrazu to poznal a navíc… Samotnému mu došlo, že na hloupější otázku se prostě zeptat nemohl.

"Jak je mi? To si děláš srandu? Jak by mi asi mohlo bejt, co? Uvažuj! Zkus to, jestli to ovšem umíš."

Ano, zkazil to. Bylo to jasné. Odpovídala mu chladně s mírným pobavením v hlase, ale do smíchu jí nebylo. Už dlouho ne.

"Já vím, že tě to bolí. Že tě to ještě teď zraňuje znovu a znovu, ale měla bys vědět, že tě chápu. Vím jaké to je, když se stane něco, co se nadá vrátit a bude tě to provázet celý život, ale ty si tomu přeci nemohla zabránit. To by bylo nemožné. Ona nechtěla pomoct. Pamatuješ?"

A najednou ji ovládla zlost. Neočekávaně, nemohla si pomoci. Pohled na něj ji přímo dráždil. Nedokázala odolat pokušení ho ranit. Křičet na něj. Nemohla mu dovolit, aby z dnešního dne vyšel jen tak. Ba dokonce jako vítěz.

"Ne, ty rozhodně nevíš jaké to je, když někdo ubližuje těm, koho máš rád. Nemůžeš chápat, jak jsem se cítila, když jí ubližoval. Nechápeš to, ale brzo to poznáš. Budeš se dívat, jak tvoji přátelé trpí. Budeš se dívat, jak je ničím. Zničím i tebe, protože ty ses klidně díval jak ničí mou sestru. Nic si neudělal. A za to zaplatíš. Zničím tě, Remusi Lupine. Přísahám, že tě zničím."

"Prásk"

Hlasité prásknutí razantně ukončilo konverzaci a ona byla pryč. Remus mohl už jen tiše doufat, že se nevidí naposledy. Takhle to přeci nemohlo skončit. Ne, tohle nemohl být konec. Nebo snad ano?


 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 6. srpna 2010 v 15:55 | Reagovat

pekná kapitola :)

2 Beltrix Beltrix | Web | 7. srpna 2010 v 13:20 | Reagovat

Moc ráda se s Vámi spřátelím. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.