4.kapitola: Mé druhé já

8. srpna 2010 v 1:36 | Piece |  Druhá strana mince - HP povídka
Čtvrtá, nějak se mi rozhodilo číslování, ale v součtu mi to vychází stejně, jsem génius! Ne, špatný vtip. Tak… Prostě doufám, že se vám bude líbit:D A taky bych vám chtěla mockrát poděkovat za krásnou návštěvnost. Na začátek, je to vážně pocta:D




Běžel. Utíkal spáleným lesem. V ruce pevně dřímajíc hůlku. Hůlka. Jen, co na ni pomyslel - zmizela. Vypařila se. A on zůstal bezbranný.

Stále běžel. Běh zaměstnával jeho tělo i mysl natolik, aby nedal šanci přicházejícímu strachu, ale ne dost natolik, aby vytěsnil z hlavy ji. To ona ho pronásledovala. Nevěděl, proč nevěděl nač. Utíkal před ní. Nechtěl před ní utíkat, ale les, ohořelé zbytky lesa šeptaly: Musíš! A on běžel. Jako by mu ani nic jiného nezbývalo.

Slyšel tlukot svého srdce a dech zrychlený zběsilým během. Vzduch prosycený štiplavým kouřem ho dráždil v plicích. Jeho svaly se čím dál tím rychleji napínaly a on poznal, že zrychluje. Skoro si to ani neuvědomil.

Tryskem uháněl lesem, ale únavu necítil. Myslel, že uteče všemu a všem, ale jeho mysl, myšlenky ho dostihly. Před nimi utéct nemohl. Nemohl dokázat nemožné. Nikdy…

***

Zprudka se nadechl a posadil na staré posteli, až zrezivělý, železný rám silně zasténal.
Věděl kde je. Už to věděl. Byl to sen. Obyčejný sen, který mu dokázal vzít vzduch k dýchání, vůli k životu a víru, ve větší dobro. Zkazil tu poslední špetku naděje. Zničil a stále ničil jeho samotného. Nevěděl proč. Chtěl tomu zabránit, ale klíč mu zůstával ukrytý, nevyřešitelná hádanka, která nemůže být odložena pro svou neodkladnost, ale stejně víte, že řešení se nikdy nedoberete. Stejně jako k definici nekonečna, ale i to se dá vyjádřit jako absence omezení - zlo.

Pomalu. Polehoučku se opět opřel do madrace. Pokoušel se nevzbudit. Svého souseda. Ano, dnes měl společníka. Od toho neblahého incidentu s požárem byl nucen poprosit své přátele o azyl. Na jeho vkus mu vyhověli až příliš ochotně. Remus čekal nějaké spiknutí, ale to spiknutí v dobrém slova smyslu. Čekal opět nějakou přátelskou výpomoc, o kterou se nikdo neprosil. Čekal nechtěnou pomoc.

Jak tak přemýšlel, začal se znovu propadat do neklidného spánku. Věděl, že to bude chyba. Věděl, že další sen ho zlomí. Donutí ho přemýšlet o něčem, co mělo zůstat navždy skryto v jeho nejtajnějších tužbách, snech a nočních můrách.

Mělo zůstat skryto to, co jakmile se jednou dostane napovrch. Ba jen v jeho myšlenkách… Bude to konec. Bude to konec jednoduchého života. Konec jeho života.

***

Černé postavy. Černá tma zahalující všechno a všechny okolo a ona. Ona v černém plášti. Ona uprostřed všeho dění. Usmívající se na ty zrůdy. Neveselý úsměv zdobící její rty. Oči. Pohled zarývající se hluboko do mysli a do vzpomínek. Neutuchající naděje. Její nebo jejich?

A pak se všechno změnilo, obraz před jeho očima jakoby rychle proplouval křivkou času a zastavil se v neznámu. Na neznámém místě s neznámými lidmi. Nebo snad známými?

Nerozuměl tomu. Nerozuměl už vůbec ničemu. Tedy až do chvíle srdceryvného výkřiku.

A pak, naprosto z nenadání, viděl jen krev. Jeho krev. Ta krev patřila jemu přesto, že neměl na těle jedinou ranku. Rudá voda se na něj valila s nevídanou razancí a on najednou nabyl pocitu, že není úniku. Stejně se stále snažil.

Utíkal, brodil se kalužemi krve v bláznivé naději, že ho někdo přeci musí vidět. Vidět a zachránit. Musí.

Nikdo nepřišel a on se pozvolna, pomaličku propadal do hlubin krvavého jezera. Prožíval poslední vteřiny života s hořkou chutí krve na rtech a úsměvem, pohrávajícím jen chviličku na zmučené tváři. Posledním úsměvem, který patřil jen jí. Jen jí.

***

Otevřel oči, po velmi zneklidňujícím snu, ano, byl to jen sen, konečně otevřel oči a pohlédl do místnosti. To, co uviděl, ho nepřekvapilo, přesto ani nijak výrazně nepotěšilo.

Nad ním se sklánělo hned několik postav. Postav, osob, které době znal, na kterých mu velmi záleželo, ale teď tu neměli co dělat. Ne teď, když je rozrušený, zmatený hrůzným snem. Ne teď, když jí má plnou hlavu. Jako poslední půlrok. Jako každý den.

"Remusi, co blbneš, kamaráde… Víš, jak si mě vyděsil?"

Ozval se rozverně Sirius z vedlejší postele, skoro ještě v polospánku. Ale i v jeho hlase. Pohybu a pohledu bylo znatelné jisté napětí, ale oni netušili. Nemohli vědět, o co jde. Nebo ano? Mohl se prozradit jedním hloupým snem? Ne, vyloučeno. Dával si přeci takový pozor. Nemohl udělat chybu. Nesměl, dělat chyby. To se trestá. Vždycky.

"Co tu děláte?"

Otázal se raději, aby se vyhnul odpovědi na jeho otázku. Byla složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Tancujeme kozáčka."

Opět Sirius.

"Siriusi!"

Nebyl jsem to já, kdo ho napomenul, ale z toho hlasu šel strach, takhle bych to já nikdy nedokázal. Lily ano. Byla to ona.

"Co je? Tady se člověk ani…"

Nestačil to doříct. Přerušil ho někdo jiný. Někdo, kdo měl více pochybností, než kdokoli jiný v této místnosti. Dokonce více pochybností a podezření, než Remus. A to je co říct.

"Remusi, co se děje?"

Přísný bass se ozval někde u jeho hlavy. Z toho hlasu čišel autoritativní podtón i přes všechnu snahu působit mile z něj byl slyšet ledový chlad. Podezírání. Alastor Moody.

"Alstore, já jsem jen… Co se stalo, proč jste tu najednou všichni?"

Chtěl kličkovat. Remus zatoužil odvést hovor a pozornost všech obyvatel jejich dočasného příbytku jinam. Bohužel marně.

"Na nic se nepamatuješ? Vůbec na nic?"

Nepovedlo se, nikdo mu na to neskočil. Nevěřili mu. Poprvé jim dal důvod mu nevěřit. Nesnášel se za to, ale on přeci není blázen a jeho vysvětlení by bylo na svěrací kazajku… To nemohl dopustit. Ne teď, když konečně ví, co dělat.

"Ne."

Lež. Lež tak průhledná, že i někdo tak nevnímavý a zadubený jako Sirius poznal rozdíl. Co potom Lily a Alastor? Museli šílet podezíráním a zvědavostí. Neřekli nic. Mlčeli nad tou lží, jako kdyby jí neslyšeli, nechtěli slyšet.

Tehdy vyslovil první lež svého života, alespoň před svými přáteli, ale nikdy jí nelitoval. Nelitoval ve svém životě vlastně ničeho, snad jen jednoho hloupého, ale bohužel pro něj osudového rozhodnutí, osudové chyby, za kterou mnohonásobně zaplatil. Ale na to je ještě čas. Spoustu času. Má před sebou ještě mnoho let. Mnoho času vše změnit. Dá se osud změnit?

"Křičel si, ne nahlas, ale žalostně. Zoufalý křik. Srdcervoucí kvílení se neslo celým domem. Nešlo to přeslechnout, ale znělo to, jako bys to ani nebyl ty, ale někdo uvnitř tebe. Osoba, kterou někdo šíleně mučí. Jako kdyby to bylo tvé druhé já… Co se ti zdálo?"

Alice. Alice Longbottomová. Nevšiml si, že je tu také. Je tu téměř celý řád. Všichni prozatímní obyvatelé téhle chatrče. Nemohl jim odpovědět. Nesměl jim odpovědět, ale v tu chvíli si to moc přál. Dal by cokoli za to, aby to mohlo být jako dřív. Jednoduché, přímočaré. Aby s věci daly rozlišovat jen na dobré a špatné. Na dobro a zlo. Na dobrý skutek a zločin… Ale tak to nebude. Už nikdy to tak nebude.

"Ne, to ne. Tohle…Já jsem…"

Odpovědi. Všichni chtějí jen odpovědi. Ale proč chtít lež a vědět, že pravdu nikdy neuslyšíte?
A proč říkat lež, když nemůžete říct pravdu. Není lepší mlčet?

"Remusi?"

Lily, neptej se. Prosím. Přál si, aby mohla slyšet jeho vnitřní hlas.

"Nic si nepamatuju!"

Vidíš, já ti to neřeknu, nemůžu. Neptej se…

"Chápu, nemusíš nám to říkat, jestli nechceš, jen by to možná mohlo být lepší. Pro tebe i pro nás. Mohlo by to být dokonce užitečné."

Neposlechla ho, bolelo ho to. Každá z těch lží, kterou dnes musel vyslovit ho bolela. Způsobovala mu doslova fyzickou bolest.

"Nic si nepamatuju, rozumíš! Lily, rozumíš? S Voldemortem ani s nikým jiným to nemá co dělat. Já si nic n-e-p-a-m-a-t-u-j-u! Chápete?"

Skoro na ní ječel. Ne, na ní. Na sebe. Nechtěl. Nemohl jim říct pravdu. Tehdy, ani nikdy jindy. Byl to přeci jen sen, hloupý sen, ale jeho význam byl hrozný. Nekontrolovatelný pád do propasti. Není cesty zpět.

Remus věděl, co ten sen znamenal. Vybavoval si ho moc dobře, ale kdyby jim ho vyložil. Nechápali by ho. Mysleli by, že je blázen. Hloupý, ani ne tak hrozivý, sen ho rozhodil více než smrt vlastní matky. Ale on věděl, proč je důvod ke strachu. Věděl všechno. Ve vzduchu už nebyl, nevisel žádný otazník. Jen ohromný vykřičník vznášející se nad jeho hlavou a hlásající: Je konec!


 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 8. srpna 2010 v 10:18 | Reagovat

pekná kapitola :)

2 Kallia Kallia | Web | 8. srpna 2010 v 10:59 | Reagovat

páni, to je zajímavý! líbí se mi to! těším se na pokráčko ;))

3 Jenny Jenny | Web | 8. srpna 2010 v 12:05 | Reagovat

také se stydím za to že píši sem a nepřečetla si tvou povídku...ale ráda se spřátelím..x))

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 8. srpna 2010 v 14:03 | Reagovat

jestli chceš, tak velikost je druhořadá :) stejně jako menší úpravy :D jsou to jen takový základy.... velikost může být jakákoliv, třeba i nastavitelná, až při psaní článku...jen to chce název a popřípadě další "žádosti:D"

5 lina lina | Web | 8. srpna 2010 v 20:17 | Reagovat

a moje oblíbená temňoučká povídka:D moc pěkná kapitola, těším se na další...

6 DominiČka★ DominiČka★ | Web | 9. srpna 2010 v 1:32 | Reagovat

UŽ ABY BYLO POKRAČOVÁNÍÍ=)**

7 Mája & Flow (Mája) Mája & Flow (Mája) | Web | 9. srpna 2010 v 1:37 | Reagovat

Oh, děkujeme :D Souhlasím, vypadá až moc uměle :D Ale práce s tím byla, to můžu říct za Flow :) Je to její práce, ale já tam celout dobu vedle seděla a hodnotila (a radila, jestli se tomu tak dá říkat :D)

Než na to zapomenu, hned mě okouzlil Tvůj nádhernej design :) Všechno je to tak fantasticky vyladěný.. Poslední dobou je tu sposta úžasných grafiků a Ty určitě patříš mezi ně :)
Měj se hezky, dobrou :)

8 Mája & Flow (Mája) Mája & Flow (Mája) | Web | 9. srpna 2010 v 10:43 | Reagovat

Ahá :D Nevadí :) Musím uznat, že na tom blogu už jsem několikrát byla a musím souhlasit, že autorka je vážně šikovná :) Jo, kéž bych měla PS :D Jednou jsem si ho stahovala, ale stejně to k ničemu nebylo, protože sem pak nemohla najít ten správnej keygen :( :D Takže patlám v PFS.. :D
Jasně, nebrala jsem :) I kdyby to byla kritika, není nad upřímný názor :D
Měj se hezky, ahoj :)

9 Beltrix Beltrix | Web | 24. června 2011 v 21:03 | Reagovat

Skvělá povídka ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.