7.kapitola: Vášeň konce

27. srpna 2010 v 17:46 | Piece |  Druhá strana mince - HP povídka
Sedmá. Tuhle jsem napsala kvůli sázce, ale mám dojem, že se mi kdysi líbila, ale protože jsem se nezdržovala s opravami, tak to nevím, ale co… Píšu. Píšu hodně a píšu i Minci. Odpustíte mi, když Vás zavalím kapitolami?:D




Viděl ji. Zahlédl ji. V chumlu smrtijedských plášťů. Pro kohokoli jiného by byla nerozeznatelná od ostatních. Chladný, odměřený, přímo výsměšný postoj, výmluvná gesta, smrtijedská maska, dlouhý černý plášť...

Ale on ji poznal. Poznal by ji vždycky. Za každé situace, ale teď to bylo jiné. Něco bylo jinak, špatně. Chovala, snad i tvářila se jinak. Jako kdyby čekala na správnou chvíli, než se něco stane. Nevěděl co, ale dobré to nebude.

A pak to přišlo, ta změna, která se v jeho očích zdála tolik očekávanou. Možná osud tomu tak chtěl, aby ji viděl právě on. Viděl ji, jak podléhá sobě samé. Jak se dobrovolně rozhodla skončit. Možná, že byl tohle ten důvod všech následujících událostí. Nebo jen osud. I on může být viníkem. Možná...

Přestala bojovat. Jen tak. Upustila svou hůlku, která právě s výhružným cinknutím dopadla na studenou a mrazem ztuhlou zem. Zvuk nerážel do ušních bubínků s hrozivou razancí. Remus měl pocit, že snad všichni lidé museli tenhle dopad, tohle cinknutí slyšet.

Vidět ji, jak tam stojí. Neozbrojená, nechráněná. A tehdy mu to došlo. Nemůže ji nechat odejít. Nemůže jít a nechat ji zemřít, protože by zemřel i on. Neví proč. Nedá se to pochopit. Ale on by se dnes a kdykoli předtím nebo kdykoli v budoucnu klidně vrhnul do cesty smrtícímu kouzlu.

Udělal by životní chybu. Už teď ji dělá. Neomluvitelně se dopouští hříchu na sobě samém. Ničí se. Likviduje sebe samého v obrovské víře, že to k něčemu je nebo bude. Protože prostě musí. On tomu věří.

Rozběhl se. Jako neřízená střela. Věděl, že pokud nebude dost rychlý, bude to konec tak jako tak. Běžel s větrem o závod. Jak směšná metafora v porovnání s tím jak se on cítil. Vítr si jen tak pofukuje. Bez přímého ohrožení života. Slyšeli jste, že by někdo chtěl zabít, nebo ohrozit vítr? Brali byste to jako špatný vtip. Nemám pravdu? Ale on teď byl jako vítr. Smrtící a ochraňující zároveň. Člověk smířený s osudem, ale neochoten se mu poddat...

Zachraňoval sebe samého před přáteli, nepřáteli a největší bolestí. Nemohl se dopustit takového zločinu, aby to nechal plavat. Byl by víc než blázen. Byl by masochista. Někdo, kdo dovolí, aby ho mučili. Zcela dobrovolně. Někdo komu nezáleží na sobě samém. A to on nebyl. Přes všechnu tu nenávist, kterou k sobě cítil, se nedokázal trýznit takovým způsobem. Tohle neuměl ani on.

Doběhl až k ní. Neobjal ji, jak to bývá v romantických filmech. Jen se jí díval do očí a pomalu nabýval pocitu nezranitelnosti. Pocitu, že takhle to může být navždy. Že nezáleží na tom, z jakého světa pocházejí. Že nezáleží vůbec na ničem. Vydržel by se na ni dívat třeba věčně. Nikdy by nemusel přestat. Nemá přece důvod. Proč taky. Zdá se vám snad armáda nepřátel jako dostatečný důvod? Jemu ne. Je tady. Tady a v tuto chvíli nepochopitelně šťastný při pohlednu na ni. Živou. Bez jediného šrámu. Je šťastný, že to dokázal.

Mohli děkovat bohu, že si jich nikdo nevšiml. Uprostřed zuřící bitvy by se nikdo nedivil. I když... Třeba to byla jen chvilka. Chvilka, která se zdála hodinou. Odpočítávané vteřiny, které pro něj měli obrovskou cenu. Až nepřirozeně vysokou na to, že ji nenávidí. A ona jeho.

Rachel neděkovala. Neděkovala bohu. Nejspíš by měla. Možná to byla chyba, chyba, která jí později stála to nejdražší. Nikdy neděkovala. Neuměla to. Nepovažovala to za důležité. Proč taky děkovat za něco co vám stejně v zápětí seberou. Asi je to tak dobře. Třeba se cítí méně podvedená a zrazená. Přejme jí to. Bude to potřebovat.

Remus se konečně vzpamatoval. Konečně. Uvědomil si, že je odsud musí dostat. Co nejdříve a co nejrychleji. Ale byl tu jeden problém. Kde bude úkryt pro dva nepřátele. Dva nepřátele, kteří se nenávidí? Kde najdou společné útočiště ti, kteří se děsí toho být spolu?

"Chytni se."

Rachel promluvila. Poprvé od doby kdy se tak náhle znovu setkali. Znělo to jako rajská hudba. Tichý klavír, příjemná melodie.

"Věř mi."

Co mohl dělat jiného. Než jí dát hůlku do připravené dlaně a podat ruku. Jak mohl odporovat téhle větě. Přesto měl strach. Statečný nebelvír se děsil nabídnuté ruky. Přesto se za ni chytil.

"Prásk"

***

Přemístili se. Daleko od místa bojiště, ale také daleko od míst obyvatelných čtvrtí. Někam do zapadlé uličky poblíž skladu továrny. Kouř a zápach linoucí se z komína jim dával dost zřetelně najevo, že už nejsou uprostřed boje. Unikli, živí, z jedné bitvy. A to bylo uspokojující. Téměř.

"Tady bydlíš?"

Nemohl si pomoci. Tady? Rachel? Nikdy! Nerozvážnost, které se touhle větou dopustil, si uvědomil vzápětí, přesto příliš pozdě. Kdo tu říkal něco o dráždění hada bosou nohou?

"Ale, ale... Pozor. Pokud sis nevšiml... Já jsem tady jediná, kdo má hůlku."

Jízlivý tón a posměšný úšklebek. Typická maska. Rachel  Jungsonová  asi neumí nic jiného, ale i ona má své city. A ty pořád čekají, až budou moci jedno, v nečekanou chvíli vyplout napovrch a ohromit všechny kolem svou silou. Možná se to nikdy nestane, ale Remus v to pořád doufá.

" Mojí hůlku."

Jemně podotkl. Následoval další výhružný pohled.

"Pořád stejná."

"A cos čekal?"

"Ale nic."

"Tak povídej."

"Ty máš hůlku."

"Chytré, ale ne dost."

"Proč?"

"Mám hůlku."

"Jak jsem řekl. To vidím taky."

" Nedíváš se pořádně."

Zamířila na něj. Mířila přímo na srdce. Tak jako po celý jeho život. Vždy mu útočila na srdce. Brala mu to nejcennější a za sebou nechávala jen obrovskou spoušť.

Ani si nevšiml, že dorazili až ke dveřím bytu. Rachel byla zábavná. Takovým tím, zvráceným, uhrančivým způsobem. Ale byla. To nikdo nemohl popřít. Proto se také stala tím, čím se stala. Protože byla kouzelná. Podmanivá.

"Ale dívám."

Nedalo mu to. Musel odpovědět. Jejich konverzace se spíše podobala hře. Než válce a boji za své přesvědčení, ale i tady šlo o moc. Nejspíš si nikdo z přítomných tehdy neuvědomoval, jak moc je v sázce.

V nestřeženém okamžiku jí vytrhl hůlku z ruky. Nečekala to. Bylo to na ní vidět. Ale ona musí vždy vyhrát. Nikdy neprohrála. Nedokáže to.

Zaútočila na něj. Jinak než předtím daleko vášnivěji, upřímněji. Políbila ho. Nečekal to. Možná ani ona sama nevěděla, co dělá. Ale on byl nepřipravený. Zaskočený. Neschopen jakéhokoliv odporu. Proto si ho možná tak snadno získala. Podmanila si ho. Nebo ho uhranula. Je přece čarodějka.

Pravdou ale zůstává, že teď jako smyslů zbavený laskal její rty a hrál si s jejím jazykem. Tisknul se k jejímu útlému tělu, jak jen to šlo. Jeho ruce bloudily po jejích jemných křivkách a zanechávaly za sebou mučivé ohnivé cestičky. Až se celá zachvěla. V jeho náručí se zdála zranitelnější, než kdy dřív, přesto tak silná, až z ní šel strach. Přeci jen... Měla v rukou tu největší zbraň. Měla jeho srdce na dosah ruky. Možná ještě blíž.

V úzkém objetí se dostaly až do ložnice. Nechávali za sebou spoušť v podobě rozházených svršků a ještě něčeho. Něčeho, co nemůže nikdy dopadnout dobře. Že by zničená budoucnost? Život v troskách?

Nic z toho je teď netížilo. Byli volní na jediný večer na cenné hodiny. Co na tom, že jim to může zničit život. To je daleko. Někde v budoucnosti. Teď je tu přítomnost. Přítomnost a s ní oni dva.

Chtěl se bránit. Zabránit sobě samému udělat tu strašnou chybu. Nedokázal to. Nedokázal odolávat těm palčivým dotekům na jeho kůži, když mu rozepínala knoflíčky na košili. Nedokázal se bránit, když ho táhla do ložnice. Nedokázal se bránit ani teď, když už měl poslední šanci. Znovu ho políbila. Přitiskl si ji k sobě a jemně vyzdvihl za boky. Ona mu obratně obmotala nohy kolem pasu. Aby se spojily v dalším vášnivém polibku.

Jestli někdy předtím říkal, že je ztracený. Tak lhal. To až teď. Tohle byl konec poslední hřebíček do rakve. Ale tenhle konec začínal krásně. Tak proč přemýšlet nad nejhorším, když to krásné přichází.

Zapomněli na svět. Byla tu jen ona a on. Žádné problémy a překážky. Je oni dva ve spalujícím objetí. Již nedokázal odolávat...

***

"Jdi pryč."

Pronesla ledovým hlasem. Byla to zase ona. Ne ta žena, kterou včera zachránil. Nebyla to ani ta dívka, kterou potkal před půlrokem, ve troskách zbořeného domu. Tohle bylo její pravé já. Ta, za kterou se vydávala celý život. Ale je to maska, nebo skutečnost? Život, nebo sen?

"Proč?"

Zeptal se překvapeně, ale ne udiveně Remus. Tohle čekal. Počítal s tím. Co jiného si představoval. Včera to bylo jiné krásné, ale takhle to dopadnout muselo. Jiná možnost nebyla. Pouze tahle. A je to znovu konec. Končilo to včera. Končí i dnes.

 "Je konec. Rozumíš? Konec."

Rozumí ani si nedokáže živě představit, jak dobře jí rozumí. Jen to nechápe. To bude ještě chvilku trvat. Konec. Jak krásně řečeno. Je to konec něčeho, co ještě nezačalo? Nebo konec něčeho, co bylo ke konci předurčeno již na samém začátku?

Neodpověděl. Znovu se jí podíval do očí. Už v nich neviděl jiskru nenávisti nebo jiný cit. Nebylo tam vůbec nic. Smutek, lítost... Nic

"Vypadni."

Tahle byl rozkaz. Pronesený tichým, ale autoritativním hlasem. Remuse z toho až zamrazilo.

"Jdi."

Ještě chvíli stál. Jen němě. Mlčky stál a díval se na ni. Ona se na něj ale nepodívala. Nestál jí ani za pohled.

Tohle bolelo. Ano, cítil bolest. Kvůli jednomu nevlídnému pohledu. Kdyby mohl, sám sobě by se zasmál. Jak byl hloupý. Jak si mohl myslet, že včerejšek něco mění. A jak ho může tak zranit jedna dívka, jedna noc, která ještě nic neznamenala.

Bolelo ho to. Moc ho to bolelo. Bylo to krásné. Musel to uznat. Ač teď již nerad musel to uznat. Byla to jedna z nejlepších nocí jeho života. Škoda že s tak smutným koncem. Jen, co o krok poodstoupil, zabouchla mu dveře před nosem. Bez jediného slova. Bez jediného pohledu.

Naposledy se ohlédla a odešel. Přesto nevědomky doufal, že ji ještě uvidí. Pohlédne do její chladné tváře a bude mít možnost dotknout se její sametové pokožky. Nic si nepřál tolik jako tohle.

Odešel. Odešel se sklopenou hlavou s tíživým vědomím, že se sem už nikdy nepodívá. Odešel a tak ani nemohl slyšet tlumený pláč, který vycházel zpoza jejích dveří.


 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | E-mail | Web | 27. srpna 2010 v 18:07 | Reagovat

hlúúúpa Rachel! inak krásna kapitola :), tešim sa na pokračko :)

2 Jenny-sbx))♥ Jenny-sbx))♥ | Web | 27. srpna 2010 v 19:23 | Reagovat

sakra já vás holky obdivuji jak všechno tak nádherně krutě či jinak popisujete..=D=)) A klidně nás zaval kapitolami myslím že nám to vadit nebude..=D=))

3 ♂Pobertka♀ ♂Pobertka♀ | Web | 28. srpna 2010 v 13:43 | Reagovat

Holky, vy byste mohly bejt spisovatelky... Náherná kapitola :)

4 Tracy Tracy | Web | 29. srpna 2010 v 0:19 | Reagovat

Jasně, že ti odpustíme zahlcení kapitolami, pokud budou všechny takovéhle nebo lepší :D Hele, už jsem si zvykla na ten rozsáhlý popis emocí... občas je to až kruté, ale skvělé, úžasně napsané. Profesionální prácička. :D

5 Beltrix Beltrix | Web | 12. srpna 2011 v 17:38 | Reagovat

Takový zvraty ;) Ale já si myslím, že Rachel ještě bude chtít, aby se vrátil ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.