8.kapitola: Černobíle žíhaní

28. srpna 2010 v 15:00 | Piece |  Druhá strana mince - HP povídka
Osmá a poslední, která byla už napsaná a zveřejněná. Brzo sem hodím to pokračování, které ještě svět neviděl:D




Stála uprostřed chumlu tmavých plášťů. Jejich majitelé, kteří ji kol dokola obklopovali, si vzrušeně šeptali o nadcházející poradě a úkolech, které si tam jejich Pán pro vyvolené přichystal. Znamení na jejich předloktích stéle výrazně pálilo a dávalo tak jasně, možná až příliš razantně, najevo, že tohle není jen sen.

Strašlivý sen, který nemá konce. Ano, žádný konec, jen nepatrné trhlinky v jinak perfektně zakaleném životě. Zničeném a obestřeném nebezpečím. V životě, který znamenal spoustu zlého, ale také věci o kterých se ostatním jen snívá. Znamenal nebezpečí, touhu, volbu a boj...

Pálilo je přesně to znamení, které jim svým vznikem určilo průběh zbytku jejich života, bez možnosti zařadit tu pomyslnou zpátečku a vrátit se zpátky, někam, kde to takové nebylo, někam, kde i oni dokázali čelit zlu. Zlu, které teď sami s potěšením šířili, zlu, které se stalo jejich součástí, jejich silnějším já. Zlu, které sami představovali. Byli ztělesnění zla, které je tolik děsilo.

Zbytek. Zvláštní obrat, když jde o život, život, který dala příroda, ale nehodlá si ho vzít zpátky dřív, než se osud naplní, co je to osud? Co je ten pomyslný zbytek? Zbývá jim už jen zbytek černé duše. Duše, která je černější než sama noc. Oni, kteří již pozbyli svědomí a nemají co ztratit. Už ne.

Ač se to již nezdá, všichni, i ten nejhrozivější a nejbezcitnější zabiják z nich, měl kdysi svědomí, city, lásku... Co my víme. Teď jsou ale všichni tady. Z různých důvodů, z různých příčin.

Přišli v životě o to, na čem jim záleželo, o co nejvíc stáli a co jim chybělo. Když už nehrozil návrat štěstí. Proto se postavili sem. Na do fronty na cestu do pekla s lístkem do přední řady.

Dav Smrtijedů se náhle překvapivě rychle pohnul a všichni vstoupily do nehostinného a neskutečně neútulného předpokoje.

"Vítejte!"

***

Všichni z Řádu právě scházeli ze schodů na skrovnou, ale dnes poněkud neobvyklou snídani. Snídani, která měla zvláštní účel, snídani, na které se určoval budoucí plán boje.

Boje proti zlu. Proti Smrtijedům a proti sobě samému.

Všichni, každý jednotlivý člen, někdy zapochyboval. Zakolísal, na předem vytyčené cestě jeho života. Každému přeběhl přes tvář, byť jen na moment černý stín. Jejich bílá cesta dostala na chviličku černé žíhání, ale překonali to. Překonali sami sebe a jsou dnes tady. To je to nejdůležitější, to se zdá být klíčem, nebo snad ne?

Pravdou ale je, a na vždy pravděpodobně zůstane, jedna věc. Jedna nepatrná skutečnost a to je ta, že všichni mají pro tu "cestu dobra" pádný důvod. Za takzvaně: "nezištnými činy" se skrývá náplast na rány, které jim život uštědřil. Ani oni nemají jen dobré stránky, ale nepřestali bojovat za to, aby těch tmavých bylo málo. Ve skutečnosti i tihle "bílí rytíři" bojují proto, že chtějí omluvit své předchozí činy, svou povahu. Stejně jako Smrtijedi, tak jiní a přece stejní.

Když se dnes Remus podíval do tváře kteréhokoliv z jeho přátel, měl ohromný strach. Bál se jich. Bál se toho přímého, neúprosného pohledu z očí do očí, který by jim mohl, stačí nepatrně, napovědět, že on zakolísal víc, než je zdrávo. Že v budoucnu stačí už jen krůček a celý život se může od základů změnit. Jemu i jim.

Jediným nešťastným rozhodnutím je mohl všechny přivést do záhuby. Teď se jim to pokusí odčinit. Splatit svůj nesplatitelný dluh, který pozbyl záznamů, avšak jeho skutečnost na všechny doléhá s mučivou tíživostí, aniž by si tu tíhu na svých bedrech plně uvědomovali.

"Jak všichni pravděpodobně víte..."

Začal svůj pravděpodobně opět velice dlouhý a nepochybně přínosný proslov Brumbál, ale už tehdy začal pomalu ztrácet pozornost celého řádu.

Zraky všech přítomných se upírali na prozatím jedinou prázdnou židli u stolu, která sice jistě brzy najde své další uplatnění, ale přesně tohle prázdné místo se do srdcí všech, kteří sedí kolem, otiskne navždy. Nenávratně.


Ztratili dalšího, přítele, kamaráda a něčí životní lásku a takovéhle rány nemají naději na zacelení. A i kdyby… Jizva po nich zůstane patrnou napořád.

Jeden z nich je dnes opustil, jako po každé bitvě. Nikdy se nestalo, že se vrátili všichni, snad jen jednou za celou svou účast v organizaci jménem Fénixův řád Remus zažil tu neochvějnou radost z toho, že jsou všichni, zdraví a spokojení po vydařené bitvě. Všichni. Celek, bez jediného chybějícího člena, bez jediné prázdné židle, bez krvácející rány na duši. Tohle za nimi táhlo už dlouho. Dny, měsíce, roky...

Bylo to jako prokletí, ničivé, mučivé prokletí, které nedalo šanci ani těm několika málo chviličkám štěstí, aby je rozptýlily od toho permanentního smutku, před další a další ránou z těch mnoha, které byli ještě očekávané a z těch, které budou ještě muset přetrpět, než se dočkají vysněného světla.

Světla a opravdového zadostiučinění za to, že stále ještě jsou tady. Jsou tu a bojují, když jiní svůj boj již dávno vzdali.

Bylo to jako černý stín visící nebezpečně nad hlavou a jen tiše čekající na svou šanci, příležitost je zahubit. Pohltit, to světlo, které pro ostatní představovali jen jedním okamžikem, zničit roky úmorné práce. Zahltit svět svou temnotou.

Ale jako světlo nemůže existovat bez tmy a den bez noci, stejně tak nemůže existovat zlo bez dobra a noc beze dne. To je koloběh života. Barvitost příběhu. Životní poslání a víra, ve správné namíchání všech barev spektra.

Barvy duhy, provázející celý náš život. Jindy světlé někdy tmavé, ale neexistuje černá bez světlého žíhání, neexistuje bílá bez tmavého puntíku. A Remus ten puntík získal, získal ho a přeci bojoval. Včera, dnes, teď.

"Nazdárek, lidi, tak co, kdo si dnes zahraje nevídaný famfrpálový turnaj pořádaný, ano správně, slyšíte dobře, mnou a nikým jiným. Všichni jsou zváni. Dcery, ženy a především sexy dračice jsou zvány nejvřeleji. A co pánové, kdo si nechá ujít tu jedinečnou podívanou téměř se rovnající přímému přenosu z pořadu "Miss mokré tričko?!"

Téměř křičel Sirius, který právě rozjařeně rozrazil dveře po návratu ze zařizování nějakých věcí ohledně něčeho, co nám zjevně mělo zůstat utajeno, přesto to bylo něco, dokázalo Siria rozesmát na tolik, že zapomněl, o co tu běží, nebo že by nezapomněl?

"Siriusi, jak-jak-jak můžeš něco takového... Ty to ještě nevíš ...nebo?"

Vydechla ohromeně, naštvaně a zároveň překvapeně Lily.

"Já to vím. Já jsem je našel. Fenwick a Marlen McKinnonová, že? Neboj, neříkáš i nic nového. A teď, kdo jde hrát?"

Pronesl Sirius a jen ti nejvnímavější měli na malinkou chvíli možnost zahlédnout ten spalující, nekonečný oceán smutku, jedno z mnoha nesčetných tajemství, které jim jeho pronikavě šedé oči mohli nabídnout.

***

Zavřel za sebou dveře do pokoje a zvenku k němu doléhaly zvuky chystajícího se famfrpálového klání, kterého se k údivu všech přítomných nechtěl zúčastnit.

Když byl tam dole, uprostřed všech těch známých lidí a jejich tváří. Připadal si tam jako vetřelec, skrytý špeh, časová bomba. V té chvíli pocítil ohromnou potřebu běžet, utíkat od těch, na kterých mu záleželo, protože jen tak je může zachránit. Může je zachránit tak, že je zradí. Může zachránit je, sebe a ji.

Teď pro něj úplněk už nepředstavoval takovou hrozbu, vlastně pro jeho okolí také ne. S tímhle už se vyrovnal. Bylo to něco jiného, co tak připraveně číhalo za rohem a odmítalo se to přizpůsobit. Něco, s čím Remus neuměl a nikdy se nenaučí procovat. A tím něčím byla Rachel.

Nevědomky, ale až příliš živě, si vybavoval její křivky. Ještě stále cítil dotek jejích rtů, její zrychlený dech ovívající jeho nahou kůži. Dokázal si velmi dobře vybavit bezchybnou siluetu její postavy, ďábelskou jiskru v jejích očích, plnost rtů...

Přesně věděl, co by právě teď dělal, kdyby tu byla. Jemně, lehounce by jazykem oběl konturu jejích rtů, než by ji dravě políbil, potom by polibky něžně zahrnoval každý kousíček odhalené kůže.

Své rozpálené tělo by ještě víc natiskl na to její, chytil za boky a vyzdvihl do výšky. Nechal by ji, aby mu nohy hbitě obtočila okolo těla a rukama by jí potom dráždivě zajel pod tričko a zády přitiskl ke zdi. Pomalu by ji nesl směrem k posteli zatímco by ona...

"Dost!"

Musel sám sebe nahlas zarazit. Takhle to přeci dál nejde, tohle hraničí s šílenstvím, posedlostí nebo... Nebo a toho se bál ze všeho nejvíc, tohle hraničí s láskou.

Teď, uprostřed prázdného nehostinného pokoje, dostal nezdolnou potřebu dotýkat se jí. Třeba se před ní plazit, jen aby přišla a naplnila tuhle místnost jen tím, že se postaví do jejího středu a bude stát. Nemusí mluvit. Nemusí nic říkat. Nemusí mít nic na sobě. Stačí, aby tu pro něho byla. Ano, jen to by mu stačilo.

Nechápal to. Nechápal sebe, jak tu může sedět a nechávat se unášet nízkými pudy zatímco Pán Zla možná zrovna v tuhle chvíli někde vraždí nevinné lidi nebo nejméně osnuje plán na zahubení největšího počtu mudlů. A přitom všem ta dívka, o které si před chvílí básnil, mu stojí po boku, boku Temného pána, a aktivně se podílí na tom zlu. Ne, nechápal se.

My ale nesmíme zapomínat na to, že Remus, dokonce i on, je jen dvacetiletým chlapcem, který byl nucen předčasně dospět. Ač je všemi všeobecně považován za toho nejrozumnějšího z Pobertů je přirozené, že i pod touhle zdánlivě klidnou a vyrovnanou maskou mírného vánku se skrýval hurikán a i když měl jen málokdo příležitost okusit takovéto chvíle... Remus byl ještě chlapcem, který touží poznávat svět a užívat si svého mládí. Byl možná i víc dítětem, než kdokoliv jiný, ač to tak obratně skrýval. Vždyť mu bylo jen dvacet. Sladkých dvacet let...

Remus doopravdy nikdy nedokázal úplně zkrotit tu šelmu uvnitř jeho nitra. A přesně tu šelmu, tu malou podlou zmiji, nedokázal lépe potrápit nikdo jiný, než právě Rachel.


 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 28. srpna 2010 v 15:11 | Reagovat

krásna kapitola, tešim sa na pokračko :)

2 Jenny Jenny | Web | 28. srpna 2010 v 15:48 | Reagovat

zajimave,zajimave...jsem zvedava na dalsi..xP =]

3 ♂Pobertka♀ ♂Pobertka♀ | Web | 28. srpna 2010 v 15:53 | Reagovat

Je naprosto super!!! těším se na další!!!

4 ♂Pobertka♀ ♂Pobertka♀ | Web | 28. srpna 2010 v 15:55 | Reagovat

A přidejte si mě už konečně do sb... nemám vám za zlé, že mě tam nemáte, ale sme SB

5 Turmë Turmë | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 13:46 | Reagovat

Ježiši, to je krááásnej design...!!! Elfka a voda... :) ;) :o)

6 Tracy Tracy | Web | 30. srpna 2010 v 19:53 | Reagovat

Tak, už jsem zase tam, kde jsem byla... tak rychle přidej další super kapču, než to všechno pozapomínám. Musím říct, že bylo fajn si to všechno připomenout, protože člověk mohl opět obdivovat ta skvěle postavená slova ve větách a vůbec... styl kterým píšeš se mi moc, moc líbí. :D

7 Chris Chris | Web | 5. září 2010 v 9:39 | Reagovat

krása... kedy bude ďalšia kapitola? inak závidím Rachel.. :D aj ja chcem Remusa :D :D :D

8 Beltrix Beltrix | Web | 13. srpna 2011 v 11:18 | Reagovat

Super ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.