Kapitola desátá

12. srpna 2010 v 13:43 | Guenon
Nemám ponětí, co k těm kapitolám psát:D A když si přečtu ty tragédie, co tam byly původně... radši nic:D


Les se začal rozestupovat, stromy byly stále dál od sebe. Mezi jejich větvemi pronikaly měsíční paprsky a tyto jasné kužely osvětlovaly naši cestu. Můj neznámý zachránce šel klidně a vyrovnaně, zdálo se, že nést mě mu nedělá nejmenší problém. I přes to, že venku bylo zřejmě pod nulou, zdálo se, že je ve slabounkém nátělníku spokojený.

V tom jsem v dálce uslyšela hrom. Lekla jsem se a cukla jsem sebou.

"To není dobré, vypadá to, že přichází bouřka." Řekl se zvláštním podtónem, který jsem nebyla schopná rozeznat.

"Bouřka? V půlce ledna?" Nedávalo mi to smysl.

"Není to časté, ale stává se to. Musíme si pospíšit."

Opravdu ještě zrychlil. Ovšem nebylo to nic platné, ze pár minut se protrhly mračna a začal padat odporný déšť smíchaný s kroupami. Otřásla jsem se zimou.

"To není dobré." Prohlásil a pokud jsem dobře viděla, zamračil se.

"Co budeme dělat?" Zeptala jsem se jako pravá neschopná holka.

"Musíme si najít místo, kde by jsme se mohli schovat. Za chvíli jsme na pozemcích, ale do školy je to příliš daleko. Navíc je velká šance, že brána je zavřená." Skousla jsem si ret. Věděla jsem o perfektním místě, ale můžu mu věřit? Jamesovi jsem slíbila, že to nikomu nepovím. Navíc sama jsem nevěděla, z jakého důvodu se pod Vrbou mlátičkou nachází tajný úkryt.

"Proč to prostě nepřeběhneme?" Zkusila jsem to. Zašklebil se na mě.

"Nejspíš protože už takhle jsi polomrtvá. A zápal plic není dobrej nikdy."

"Madamme Pompfreyová by si s tím poradila..."

"Nechci nic riskovat, musíme se schovat. Navíc i kdybychom běželi, hrad je ještě minimálně tři čtvrtě hodiny odtud."

"Vím o jednom místě... Ale není to nic pohodlného. Pod vrbou mlátičkou je tady úkryt, kde se můžeme schovat. Stačí jenom zmáčknout jeden speciální suk a..." Nedokončila jsem větu, jen jsem hlasitě vydechla a pevně zavřela oči. Strašně se mi motala hlava.

"Je ti něco?"

"To nic, jenom jsem se asi při tom pádu trošku bouchla do hlavy..."

"A to mi říkáš až teď?"

"Promiň, ale jsi pro mě cizí člověk, ani neznám tvoje jméno, takže vážně nemám potřebu se ti svěřovat." Vyjela jsem na ně.

Notnou chvíli mlčel, potom se uchechtl a jen mi řekl:

"Josh."

"Josh?" Otážu se.

"Tak se jmenuju, víš?"

"Jasně... Vždyť já to vím." Začínala jsem malátnět, hlava se mi točila. A pak jsem ztratila vědomí.

*

Slyšela jsem praskat oheň a cítila jsem, že se moje tělo zase zahřívá. Chtěla jsem otevřít oči, ale nic mě neposlouchalo. Oheň zapraskal. Někdo přese mě přehodil deku.

Trhla jsem sebou a vymrštila jsem se do sedu. Byla jsem uvnitř zatuchlé místnosti, ležíc na červeném gauči připomínajícím zboží z velmi pochybného bazaru v zakřiknuté čtvrti. Josh(pokud se dobře pamatuju) ke mě okamžitě přiklusal a nutil mě si opět lehnout.

"Vrať se zpátky, měla si pravděpodobně otřes mozku a nesmíš se hýbat." Jen co to dořekl, hlava se mi zatočila takovým způsobem, že jsem ho musela poslechnout i když jsem nechtěla.

"Vidíš? Co ti říkám."

"Kde to jsme?" Vypravila jsem ze sebe ztěžka.

"Pod vrbou mlátičkou. Sama jsi mi o tom místě řekla." Zalovila jsem v paměti a vzpomněla jsem si na rozhovor v dešti. Většinu slov ale zamlžovala přílišná bolest hlavy.

"Jak dlouho jsem spala?" Pokračovala jsem ve vyzvídání.

"Pár hodin. Myslím, že teď bude něco okolo tří ráno. Tak se ještě vyspi a ráno, až přejde ta bouřka, tě dopravím do hradu. Ošetřovatelka se o tebe už postará."

"Ale... Kamarádi se zblázní. Bude z toho strašnej malér..."

"Když budeš mít štěstí, nikdo nic nemusí zjistit. A teď už spi."

Chtěla jsem se zeptat ještě na spoustu věcí, ale tíha mých víček byla přílišná. A tak jsem se vydala do říše snů. Poslední věc, kterou si pamatuji, byl pohled na Joshův obličej.

*

"Můžeš vstát?" Zvuk medového hlasu m vytrhl ze snění. A zpřeházené obrázky nahradila mírná otupělost.

"Můžu mít taky otázku?" Zeptala jsem se na místo toho.

"Proč jsem jako po ráně do plalice?"

"Protože jsi si dala ránu do palice." Oznámil mi pobaveně.

Au. Měl pravdu. Kotník jsem měla sice v pořádku, asi mi ho kouzlem zacelil, ale bolest hlavy tu byla stále.

"Půjdeme teď do hradu?"

"Jdeme." Řekla a opět mě vyzvedl do náručí. Chtěla jsem protestovat, ale znovu jsem upadla do mrákot.

*

Ten den probíhal zvláštně. Hned, jak se otevřely dveře ošetřovny, maddame Pompfreyová mě bez jakýchkoliv otázek převzala, klidně si vyslechla Joshův popis toho, jak jsem při ranním běhu upadla a uhodila jsem se do hlavy. Byla jsem ráda, že neřekl, že jsem si udělala procházku do zapovězeného lesa a ještě se jako ta úplná blbka ztratila. McGonnagalová by zešílela a pravděpodobně bych musela čistit poháry v pamětní síni do konce roku.

Spíše mě ale překvapilo, že se maddame Pompfreyová k Joshovi chovala jako ke starému známému. A vůbec jí nepřekvapilo, když se omluvil, že se musí jít ohlásit Brumbálovi.

Asi deset minut po tom, co jsem se vzbudila(a po tom, co jsem musela vypít odporně zapáchající lektvar) přišel James. Nejprve se sice musel pohádat s ošetřovatelkou, ale po dlouhém přemlouvání a příslibech klidu ho vpustila. Nestihla jsem se ani nadechnout a už spustil:

"Alex? Jsi v pořádku? Co se stalo? Po škole se říká, že jsi šla ráno běhat a praštila ses do hlavy, když jsi upadla na ledě, ale to je přece kravina... Proč by jsi chodila běhat? V zimě? A navíc si celej večer nebyla na pokoji. Kdy jsi spala? Co... Co se stalo?" Chrlil na mě jednu otázku za druhou.

"Prosím tě, Jimmy, zpomal, jo? Vysvětlím ti to."

"Poslouchám." Řekl, teď už vcelku uklidněně.

"Takže... včera odpoledne jsem šla ven, potřebovala jsem si vyčistit hlavu... No a trošku jsem se zatoulala v zapovězeným lese. Pak jsem zpanikařila a šla jsem úplně špatnou cestou. Kdybych nepotkala Joshe, asi bych teď byla někde v břiše obřího pavouka."

"Joshe? Jako toho..." Začal, ale já jsem ho zarazila.

"Poslouchej, jo?"

"Dobře."

"No... A on mi řekl, že mi pomůže dostat se ven. Šli jsme, ale já jsem cestou zakopla a nějak jsem si pochroumala kotník. Chtěl mě nést, ale já jsem protestovala a šla jsem dál. No... po pár metrech jsem upadla zase a dala jsem si pěknou šlupku do hlavy. Tak mě teda nes, ale spustila se bouřka a tak jsem se schovali ve vrbě mlátičce a pak mě odnesl sem. A abych neměla průšvih, řekl, že mě našel ráno, jak jsem upadla při běhání." Ukončila jsem vyčerpávající popis svého zážitku.

A Jimmy se začal tlemit jako to hovado.

"Co je k smíchu?"

"Všechno." Prohlásil a chlámal se dál.

"Prostě..." Začal, když se uklidnil. "Za prvý, seš děsný střevo. A za druhý říkáš našemu novýmu učiteli Josh."

"Cože?!"

"No Brumbál nám ho dneska ráno u snídaně představoval. Nakonec přijel dřív. Nejdřív mi to nedošlo, říkal profesor Jenkins, ale teď si vzpomínám, že jednou použil i jméno... Je to takovej blonďatej ulízlej podivín, ne?"

Blonďatej ulízlej podivín? Takhle charakterizuje mého krásného zachránce? Počkat. Můj krásnej zachránce je učitel! Zatraceně...

*

Mému štěstí se James pochechtával ještě dlouho po tom, ale nakonec ošetřovatelčina trpělivost přetekla a poslala ho pryč. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Zděsila jsem se při představě, že nový profesor přede mnou skutečně použil slovo znásilnit.

Měli mě pustit na konci týdne. I přes každodenní návštěvy Remuse nebo Jamese jsem se na ten den těšila jako na smilování boží. A po nekonečném čekání pátek konečně přišel. Vypila jsem poslední dávku nechutného lektvaru a odporoučela se ven. Původně mě měl James vyzvednout až k večeru, ale přemluvila jsem madamme Pompfreyovou, aby mě pustila dřív. A tak jsem se loudala do společenské místnosti sama.

Samozřejmě bych to ani nebyla já, aby cesta mohla proběhnout v klidu a míru. Zhruba v její polovině jsem narazila na svého nového učitele.

"Dobrý den, pane profesore." Pípla jsem.

"Pane profesore? Nějak formálně, poslyš. Ještě včera jsem byl Josh. A milá jsi na mě taky moc nebyla." Uvažovala jsem, zda se baví na můj účet.

"Já jsme nemohla vědět, že jste nový učitel. Odmítal jste mi to říct, pamatujete?" Nechtěla jsem sice být drzá, ale jeho posměvačný tón mě silně vytáčel.

"Zajisté máš pravdu. Ale i tak tě to mohlo napadnout, nemyslíš? Nebudeme se tím ovšem zabývat. A uvidíme se na hodině, že?" A odkráčel zase pryč. Dusila jsem v sobě jednu specifickou myšlenku, ale když se otočil, aby dodal nějakou další chytrou poučku, nevydržela jsem to a prohlásila jsem:

"Jak myslíte, pane profesore, ale stejně máte ten zadek pěknej!" Kurva... to jsem vážně řekla na hlas? Utéct!

 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 12. srpna 2010 v 14:06 | Reagovat

profesor :D, bomba :D, tešim sa na pokračko ;)

2 Beltrix Beltrix | Web | 12. srpna 2010 v 14:31 | Reagovat

Poslední věty mě teda dostaly :o)

3 Nel-ly Nel-ly | Web | 12. srpna 2010 v 19:17 | Reagovat

BOŽE já sem ale kus idota :D já furt uvažovala, jestli to byla tahle povídka s profesorem a furt mi přišlo divný, že tam neni a je tam Alex a nedošlo mi, že to vlastně trvalo, než se sešli (furt ještě nespoileruju :D ale už mi to docvaklo)

každopádně tuhle kapitolu si pamatuju a zasmála jsem se u ní stejně, jako poprvé a už se orientuju!!!

4 kami kami | Web | 13. srpna 2010 v 13:14 | Reagovat

Ja som dezorientovaná stále, keďže toto som už jednoducho nečítala a som naštvaná. Grŕŕŕ! Ja viem, že ty to máš už napísané, ale aj tak ma to štve. Ja chcem, aby bola s Jamesom a nie s nejakým chlapom, čo má dobrý zadok. Len tak mimochodom, nikdy som nepochopila, čo majú všetky baby s tými zadkami, nech je to o záškodníkoch alebo je to slash. Vždy ich majú všetci hrdinovia jednoducho úžasné, ale mne to teda nikdy tak neprišlo.

5 Moreen Moreen | Web | 24. srpna 2010 v 14:30 | Reagovat

ta poslední hláška, ach :-D úžasná povídka, v tuhle chvíli jsem neskonale vděčná Piece, že byla na mých stránkách a nechala odkaz na tenhle váš blog, protože jinak bych se k tomuhle asi nedostala.. super povídka, Alex je skvělá :-) doufám že se dá do kupy s Jamesem, takže sem snad brzy naházíš i ty další kapitoly (jestli jsem to dobře pochopila a už toho je napsané víc)

6 Chris Chris | Web | 5. září 2010 v 9:47 | Reagovat

ak si dobre pamätám na starom blogu bolo viac kapitol nie?? ale nevadí aj tak som to prebehla očami, a až potom mi došlo, že som to čítala :D ale teším sa keď pribudnu ďalšie :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.