Kapitola devátá

12. srpna 2010 v 13:41 | Guenon |  Překrásná lež - HP povídka
....

Jsem prostě vůl, to je jasná zpráva. Řeknu Alex, že jdu na rande, kam vůbec nechci jít je proto, že ona jde s tím... S Rodgerem. Proboha, já jsem byl vzteklej. Nejenže jsem strávil šest let čekáním na holku, která o mě nejevila žádný zájem, ale navíc ten zájem ztratím v minutě, kdy ho ona projeví. A teď, jak jinak, s tou dotyčnou mířím na romantickou procházku po školních pozemcích.

Myslím, že povídá něco o její sestře, která si právě našla nového přítele. Občas prohodím něco ve stylu: "Hm." Nebo: "Máš pravdu, taky si to myslím." A Lily evidentně jinou akci z mé strany neočekává.

Otřásla se zimou. Zničeně jsem si zahrál na rytíře a přehodil jsem přes ní svůj kabát.

"Děkuju, Jamesi, to je od tebe moc hezký, ale... Není ti zima?"

"Vůbec ne, jsem z famfrpálu zvyklej." Asi mi umrzne... Všechno. To jsem to dopracoval. Venku je mínus deset a já tu trčím v tričku a musím se umívat.

Po době, která se zdála jako věky, mi konečně položila tu otázku, na které jsem přežíval celé odpoledne.

"Nepůjdeme už do hradu? Stmívá se a nechci zmeškat večeři."

Cestou zpátky jsem přemýšlel, jak se asi vede na randeti Alex. Nějak tak jsem doufal, že dobře ne.

"Eh... Mohli by jste s dovolením? Nějaký lidi by tudy rádi prošli." Vrátka totiž blokoval zuřivě se líbající pár. Má příjemná společnost se na ně tedy utrhla. Trvalo ještě nějakou dobu, než nám milostivě ukázali své tváře. Strnul jsem. Díval se na mě zarudlý obličej mé nejlepší kamarádky.

"A-alex?" Vykoktal jsem.

"Jé ahoj Jimmy. Vy asi chcete projít, co?" Zeptala se mě vysmátě.

"Jo, to by se hodilo." Osekl jsem a chytl jsem Lily za ruku. Už jsem se na ní nemohl ani podívat, ale rozhodně jsem nechtěl ztratit hlavu jako posledně, tak jsem Lily táhl směrem ke hradu.

"Prosím tě, zpomal!" Lily vypadala vystrašeně. Vyprostila svou ruku z mé.

"Co je s tebou? Blázníš?" Utrhla se na mě. Musím říct, že zaslouženě.

"Já... Promiň. Jenom jsem si vzpomněl, že si ještě potřebuju něco zařídit. Ale uvidíme se, jo?" A zdrhal jsem směrem pryč. Kroky mě automaticky zanesli na famfrpálové hřiště a já jsem se konečně klidněji nadechl.

Už zase to dělám, zase se chystám to všechno zvorat. Přitom to bylo tak prosté - Alex očividně chodila s Timem a já jsem jí neměl právo nic vyčítat.

**

Hned, jak James s Lily zmizeli za rohem, Tim se na mě začal znovu sápat. Bylo mi to krajně nepříjemné.

Víte, líbání s Timem bylo... jiné, než jsem očekávala. Očekávala jsem něco krásného, nepředstavitelně úžasného, očekávala jsem motýlky a neschopnost dýchat. Místo toho... Nevím. Nevím, co na tom bylo špatně, nevím, proč se ony pocity nedostavily. Ale nebyly tam, jediné, co zde bylo byl Tim dívající se na mě lačným pohledem, s obličejem se nebezpečnou rychlostí přibližujícím tomu mému.

"Eh... Time? Je mi zima. Myslím, že bychom se
už měli vrátit do hradu."

"Dobře." Řekl zklamaně. Ani bundu mi nepůjčil. Hamoun.

*

"Milí studenti, jak jistě víte, náš profesor bylinkářství se rozhodl odejít na zasloužený odpočinek. A jelikož je to takhle uprostřed roku, bylo pro školu samozřejmě problémem sehnat za něj náhradu. Ale i přes to, že jsem ho žádal takto narychlo, se nakonec profesor Jenkins uvolil, že práci přijme. Měl by přicestovat za několik dní. Do té doby je mou smutnou povinností vám oznámit, že výuka tohoto předmětu bude prozatím zrušena. Ale nebojte se, váš nový profesor vám zajisté veškeré zmeškané učivo vynahradí."

Síní se hned rozlehl šum. Měla jsem pocit, že to jde mimo mě, s bylinkářstvím jsem nesekla jenom proto, že můj táta ho miluje a ještě se stále nesmířil s představou, že se nestanu tímhle... kytkomilem z povolání. Takže třikrát týdně trpím v zapařeném skleníku s rukama po lokty v hlíně. Nějak mi nezáleželo na tom, kdo mě k tomu nutí.

Ve dveřích síně jsem zahlédla Jamese. Vypadal, že uvažuje nad tím, jestli mě nemá náhodou ignorovat, ale nakonec si přisedl vedle mě.

"Prošvihl jsem něco?" Usmál se na mě. Přišlo mi to nucené.

"Jak se to vezme... Na bylinkářství máme mít novýho učitele. Ale na tom nesejde, stejný mučení, jinej kat."

"A proč tam teda pořád chodíš?"

"Copak jsem ti to neříkala už stokrát?"

"Říkala, ale já si stejně myslím, že by to tvůj táta pochopil. Nemusí se ti líbit to samý, co jemu."

"Pochopil by to, ale byl by zklamanej. A já nemám potřebu ho zklamat, dokud to nebude absolutně nejnutnější." A s tím jsem se zvedla od stolu a bez rozloučení jsem ho zanechala s jeho myšlenkami.

Nutně jsem si potřebovala vyčistit hlavu, utéct od Tima, od Jamese, od školy. Nemohla jsem už poslouchat nikoho a nic, už ani o minutu déle. Třeštila mi hlava. Ze všeho a ze všech. Posledních pár metrů, které mě oddělovaly od školních pozemků jsem téměř běžela. Jakmile mě pak ledový vzduch udeřil do tváře, nová energie se vlila do mých žil a já jsem se rozběhla naplno. Prosvištěla jsem okolo zamrzlého jezera, kde stále pár nadšenců zkoušelo jízdu na bruslích, a utíkala jsem dál směrem k lesu. Až po dlouhých minutách jsem se zastavila a unaveně jsem se svezla po kmenu stromu, ignorujíc, že země je pokrytá sněhovou přikrývkou.

Ztěžka jsem oddechovala. I přes námrazu mi bylo neuvěřitelné horko a zmrzlé větvičky ze stromů mi znemožňovali pohodlí. Ale i přes to jsem se cítila spokojeně, adrenalin, který mi nyní proudil v krvi, působil jako zázračný životabudič.

Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla a naslouchala nesourodému chuchvalci svých myšlenek. Ovšem za nějakou dobu mi začalo být chladno a přišlo mi, že se stmívá. Chtěla jsem se vydat na cestu, ale v tom rychlém běhu jsem ztratila pojem o tom, kde se nacházím.

Začínala se mě zmocňovat panika, nedokázala jsem jasně myslet. Nevěděla jsem, zda mám křičet nebo prostě zkusit štěstí a vydat se po cestě, která vypadala celkem schůdně. Ale po mých stopách nebyly ani památky.

Les stále houstnul a já jsem již věděla, že jdu špatně. Ale tma byla na takové úrovni, že otáčet mi přišlo jako krajně hloupý nápad.

A v tom jsem to zaslechla. Tiché, šouravé kroky, plížící se lesem vedle mě. Zmocnila se mě absolutní panika. Začala jsem křičet.

"Ticho, holko hloupá!" Ozvaly se ty kroky zhruba deset metrů ode mě. A pak šli směrem ke mě. Teď už jsem ječela tak, jak jsem jen byla schopná. Ty kroky mi dali ruku před pusu. Pokoušela jsem se ho, ano, teď mi bylo jasné, že to byl muž, kousnout.

"Poslouchej, já ti nechce ublížit. Jen přestaň křičet, nebo vzbudíš tu havěť, co zde žije." Na slovo havěť jsem slyšela a neznatelně jsem přikývla. Své sevření povolil a já jsem se mohla zase nadechnout. Stále ovšem vypadal, že je schopen ve vteřině zasáhnout, pokud bych se rozhodla zase křičet.

"Co o de mě chcete?" Zeptala jsem se. Hlas se mi neovladatelně třásl.

"Myslím, že otázka zní spíš co chceš ty ode mě."

"Prosím?" Teď už byl můj tón zase vzteklý.

"Cestu ke hradu?" Přišlo mi, že se mou situací baví. Zarytě jsem mlčela.

"Anebo se možná mýlím, třeba ráda chodíš v deset večer po zapovězeném lese, blízko od hnízda obřích akromantulí."

"Akro-co?" Teď už jsem písala jako vyděšené štěně.

"Pavouci."

"Pa-pavouci?"

"Předpokládám, že přece jen mnou nabídku na odvod do hradu."

"Ráda." Přemohla jsem své ego a pokusila se o vděčný úsměv.


Znervózňoval mě. Šli jsem už nejméně půl hodiny a pořád neřekl ani slovo. Šel vedle mě tiše a já jsem si místy se svým dupotem připadala jako slon.

Dovolila jsem si podívat se na něj. A musela jsem uznat, že pohled to nebyl špatný - Krásné špinavě blonďaté vlasy mu hravě spadaly do pomněnkových očí. Svalnaté paže mu obepínal bílí nátělník a já jsem na chvíli nebyla schopná odtrhnout oči. Což se mi vymstilo.

Myslím, že tam ten kořen někdo musel nastražit, jinak to není možné. Každopádně jsem teď ležela jak široká tak dlouhá na zledovatělé cestě v zapovězeném lese. A myslím, že jsem se bouchla do hlavy, svět se se mnou točí.

"Proboha je ti něco?" Teď zněl vyděšeně.

"Ne, to nic není, jenom jsem... upadla."

"Upadla? Ona upadla. Ty jsi asi vážně moje noční můra, holka. Můžeš vstát?"

"Jasně." Au! Kdo mi zapíchl do kotníku hřebíky?

Očividně si všiml mého zblednutí a podepřel mě.

"Takhle nemůžeš chodit. Ponesu tě, do hradu to není daleko."

"Já to zvládnu sama, neměj obavy. Jenom mi ukaž cestu a už se se mnou nemusíš obtěžovat." A rozešla jsem se směrem, kterým jsme se doposud ubírali. Chůze mi vydržela asi tři metry, pak jsem uklouzla. Myslím, že tentokrát to odnesla páteř, vážení.

"Jasně, že to zvládneš." Přišlo mi, že neví, jestli se má rozesmát nebo mě začít litovat. Namísto toho mě zvedl do náruče, jako bych nevážila nic, a odnášel směrem, kde pravděpodobně byl hrad. Nebo... Nebo je to nějakej úchyl, co mě nese do svýho pelechu v pralese a... Ale ne. Na to je moc hezkej.

"Kdo jsi?" Vypálila jsem na něj.

"Předpokládám, že takhle milá jsi i když nemáš rozbitou hlavu a vyvrknutej kotník?" Ignoroval mojí otázku. A ještě se u toho šklebil.

"Divíš se mi? Můžeš bejt kdokoliv. Třeba šílenej vrah poflakující se tady po lesech, nebo... co já vím?"

"Bude ti muset stačit ujištění, že tě nechci zabít, sníst ani znásilnit."

"Jak ti to mám věřit?" Poslední věc jsem radši neslyšela.

"Nemáš k tomu jedinej důvod, ale... Lepší věřit mě, než se nechat něčím sežrat v lese."

Nevěděla jsem, co říct, tak jsem doufala, že ticho zapůsobí místo mě. Jediné, čeho se mi ale dostalo byl dodatek: "Uklidni se. Jsme tam za pár minut."
 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 12. srpna 2010 v 14:02 | Reagovat

pekná kapitola, som zvedavá ako to bude pokračovať, tak idem čítať ďalšiu kapču :)

2 Beltrix Beltrix | Web | 12. srpna 2010 v 14:29 | Reagovat

Kdyby nám Alex někdo sežral, tak by to bylo blbý :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.