Prolog

4. srpna 2010 v 20:22 | Guenon |  Vězni osudu - HP povídka
Pod záštitou nového jména přidávám staré části...



V koutě své cely jsem zahlédl malou krysu. Dívala se na mě svýma vykulenýma očima a kdykoliv jsem se sebeméně pohnul, vypískla a už to vypadalo, že mne má jediná společnice opustí. Z okna zakrytého starými narezlými mřížemi ke mně proudil měsíční svit a já jsem uvažoval, co se stalo. Ještě před dvaceti čtyřmi hodinami jsem se vesele smál na svou novorozenou dceru a rozplýval se na jejíma malýma prstíčkama. Teď už jí pravděpodobně nikdy neuvidím. Otřásl jsem se při té představě.

Čas v těchto místech ubíhal svým vlastním tempem, nevěděl jsem, zda na prochladlé zemi sedím několik hodin nebo pouhých pár minut. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla malá Maggie. Teprve před týdnem její matka dovolila, aby holčička nosila i mé jméno. Nejprve odmítala na něco takového jen pomyslet, ale povedlo se mi jí přesvědčit, že to s tímhle malinkým uzlíčkem myslím vážně. Až ona byla první osobou,která si podmanila mé srdce. A to v tak směšně krátkém čase. Patnáctidenní dívčina dovedla více než jakákoliv žena, která se kdy vyskytla v mém životě. Před rokem bych pyšně dodal něco ve stylu: "A že jich nebylo málo." Teď jsem jen stěží dokázal potlačit palčivý pocit v bouřkových očích. Slzy se pokoušely najít skulinku pod pevně semknutými víčky. Ale já jsem pláč odmítal. Black přece nikdy nebrečí. Moje drahá matinka mi to vštěpovala snad už od narození. Nevesele jsem se uchechtl nad představou přísně vyhlížející ženy se zamračeným pohledem, která vysvětluje malému dítěti v kolébce, že plakat se nesluší.

Ničemu jsem nevěřil. Jeden den zničil vše. Ve své smradlavé kobce jsem té kryse přísahal, že Petera najdu a zabiju ho. Kvůli Maggie. Kvůli Jamesovi a Lily. Malému Harrymu, kterému byl teprve rok a už přišel o oba rodiče. Přišel o oba rodiče… to bylo poprvé, co jsem skutečně pomyslel na smrt svých přátel. Doteď jsem si to odmítal připustit, říkal jsem si, že pokud na to nebudu myslet, nestane se to skutečností. Teď na mě s neuvěřitelnou nezvratností dopadl fakt, že manželé Potterovi už nejsou mezi živými. Nevydržel jsem dále vzdorovat dotěrným slzám.
Když mě toho dne našli bystrozoři a uvěřili léčce toho hnisa Petera, myslel jsem, že je se mnou konec. Zahnal jsem myšlenku, že by to tak možná bylo lehčí. Ne. Odmítal jsem to vzdát. Já odtud dostanu. Musím. Ovšem v momentě, kdy na mě mířilo dvacet hůlek, z nichž dobrá polovina patřila zkorumpovaným špehům Voldemorta(jak jsem věděl z porad řádu), myslel jsem, že to je konec. A víte jak se říká, že vám před očima přeběhne celý život? Není to pravda. Jen ty dobrý věci. A kvůli těm má cenu bojovat. A to je přesně to, co udělám. Nemám ponětí jak,ale dostanu se z týhle díry ven. Nedovolím, aby má dcerka musela vyrůstat bez táty. Learyová, tedy Jane, to beze mě nezvládne. Nemůže jí vychovat sama. Když jsem si vybavil Jane, nechápal jsem, že máme dítě. Jedna noc všechno změnila. Za těch devět měsíců jsme si dokonce překvapivě vybudovali jakési přátelství, pojila nás láska k tomu drobečkovi. Když mi oznámila, že čeká dítě, nechápal jsem. Ovšem pokoušel jsem se převzít zodpovědnost a nabídl jsem jí svatbu. Jen se mi vysmála a oznámila mi, že ani omylem a že pokud budu chtít mít vůbec šanci být součástí života malé Magg, budu se muset zatraceně snažit.

*
Za tři dny od mého zatčení probíhal soud.Věděl jsem, že spravedlnost nemá šanci, i moji nejbližší uvěřili v mou zradu. Tohle zaručeně nebyla cesta ven. Přesto jsem kráčel v poutech veden šesti mozkomory a třemi bystrozory pro jasný rozsudek: Vinen.

Co jsem neočekával, byla Janeina přítomnost. Když mě doprovázeli zpět do cely, vrhla se na mě, nedbajíc atmosféry zvěstující smrt vycházející z mozkomorů.

"Jak jsi mohl? Nemyslel jsi na Maggie? Špíno! Odporná zvrácená vražedná špíno! Nasliboval ti Voldemort hodně, když jsi prodal Lily a Jamese? Nasliboval to hodně, když jsi zabil své nejlepší přátele? Ano, špíno, ty jsi je zabil! Možná to byla ústa tvého pána, která vyslovila smrtící kletbu, ale ty jsi vrahem!"

"Jane, já…"

"Neopovažuj se! Neopovažuj se na mě ještě někdy promluvit! Pro mě jsi mrtvý. Své dceři raději povím, že jsi pod zemí, nechci, aby musela žít s vědomím, že jsi její otec! Shnij v pekle!"

"Slečno, chápu vaši averzi tady k přítomnému, ale budu nucen tento teátr ukončit." Ozval se úlisně Lucius Mafoy, zjevně potěšen touhle situací. Nejradši bych ho nakopnul. Pak mě odvedli.
*

Doléhalo na mě to, co Jane řekla. Cítil jsem se příšerně málem jsem se rozhodl vše vzdát. Ale chápal jsem. Také jsem nechtěl, aby Magg musela vědět o tom, čím jsem se podle společnosti stal. Nejprve očistím své jméno a pak budu moc být se svou dcerou. Navždycky.
 


Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 7. srpna 2010 v 13:42 | Reagovat

Tahle povídka vypadá zajímavě. :o)

2 Aňulka Aňulka | Web | 7. srpna 2010 v 18:48 | Reagovat

Je to DOST dobré! Nejvíc mě přepadl pocit dokonalosti asi u této pasáže: Přesto jsem kráčel v poutech veden šesti mozkomory a třemi bystrozory pro jasný rozsudek: Vinen.
To, to bylo něco neskutečného! Nevím proč, ale dostalo mě to. Ta vážnost toho, uvědomění si, ta předpověď toho, jak to dopadne, že mu to bylo hned jasné, ani se nepokusil ospravedlnit...zkrátka jsem z toho na větvi.

3 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 7. srpna 2010 v 21:34 | Reagovat

Super kapča! Už jsem to četla několikrát dřív. Rozsáhlejší koment napíšu až u té třetí. Jinak jsem je četla všechny. Nádherná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.