9.kapitola: Pochybnosti

1. září 2010 v 18:19 | Piece |  Druhá strana mince - HP povídka
Devátáta a první, kterou jste nečetli. Doufám, že se bude líbit.




Šumot. Všude kolem byl slyšet šumot lesa. Malé lístečky chvějící se ve větru a nepatrné mrholení vlhčící suchou zem. Potůčky vody stékají po větvích a kapičky ulpívají na větrem ošlehané, osamocené planině.

Kol dokola je jen neproniknutelná tma. Každý nepatrný pohyb je slyšet jako výstřel z děla, ale teď je ticho. Zlověstné, nebezpečné ticho, které nenechává nikoho na pochybách o připravované velké změně té poklidné, mírumilovné noci.

On by slyšel kohokoli, kdo by se plížil za ním. Kdo by to ale dělal? Byl úplněk. Měsíc se co nevidět vyhoupne zpoza mraků a přemění ho do vlčí podoby. Jen do vlčí. Vlkodlačí lektvar funguje spolehlivě, snad.

Pravděpodobně se za chvilku stulí do klubíčka na tvrdou zem a přečká, přetrpí, tady až do rána. I přes to, že lektvar účinkuje, je přeměna bolestivá. Velmi bolestivá. A bolest má udeřit, co nevidět.

Sledoval ten poslední mrak, který bránil jasnému měsíčnímu svitu dotknout se jeho tváře a s hrůzou v očích se díval, jak pozvolna odplouvá. Dává tak možnost bílím zářícím paprskům proniknout, přes tu poslední zábranu.

Už viděl okraj, jasný půlměsíc rozbíjející sametovou tmu. Lehký vánek, se mu náhle opřel do tváře, a první paprsky se dotkly pobledlé pokožky mladého muže.

Neviditelná síla jakoby ho trhala na kousky, když kužel světla naplno udeřil do jeho hrudi a on ztrácel sám sebe. Díval se, zmítán neskutečnou bolestí na svoje tělo, které vypadalo, že ani jeho tělem není. Jeho vlčí část duše se přehoupla do popředí a zatlačila tu lidskou do koutku. A ta lidská část trpěla. Mlčky a o to silněji.

Muž vlkem, vlk mužem. A měsíc už vystoupil ze svého stínu. V celé své záři.

***

Mlčky snášela to ponížení, když jí přejížděl po vnitřní straně stehen, zadečku, ňadrech… Nesměla dát najevo odpor. Jen tiše držela a po tvářích se jí koulely slzy. Musela ukojit jeho chtíč, kdykoli si zamanul, kdykoli si kdokoli zamanul. Ale on byl nejhorší, nejhorší, nejprospěšnější nejmocnější. Znovu se otřásla odporem, když do ní opět pronikl. Necítila nic, chlad jí zalil celé tělo. Jeho hadí tvář se jí otřela o holou kůži na krku a on jí potichu zašeptal, co má dělat. Poslechla. Proto tu byla. Proto se vypracovala tak vysoko a v tak krátkém čase. Získala vliv, ale bez trošky respektu. Vypracovala se, ale stále zůstávala děvkou, spodinou, posledním posluhovačem, který nestojí za úklonu.

Prošla postelí mnoha vlivných mužů. Svou pozici si zasloužila, ale co z toho měla? Byla jim tu pro potěchu, nikdy nezažila něco, čemu se říká cit. Ano, cítila jejich tělesnou touhu, zrychlený dech, tlukot srdce až v krku, ale je tohle ten cit, který máme prožívat?

Kdyby jen na chviličku dokázala nemyslet na to, že její postelí procházejí ty nejodpornější kouzelnické zrůdy, někdy by se jí to i líbilo. Někteří byli vybavení, jiní zruční. Někteří byli obojí, jiní ani jedno, ale potěšit musela všechny, proto tu byla. Jen proto tu byla.

***

První sněhové vločky se snášely ve složitých spirálách na jinovatkou pokrytou zem. Mráz se opřel do oken a na okenní tabulky kreslil překrásné vzory z přimrzajících vloček. Vítr zvedal kupící se závějky sněhu a ve vzduchu si pohrával s ledovými střípky. Dětský zvonivý smích se rozléhal celou vesnicí, když jezírko za kostelem zamrzlo a přímo vybízelo k ledním radovánkám.

Vánoce, čas lásky, rodiny, porozumění a harmonie, se kvapem blížily a radostné jiskřičky štěstí se snadno proměnily v noční můru těch, kteří si ke štěstí zdaleka ani nepřičichli.

Dům Lily a Jamese nabízel k nahlédnutí přímo ukázkovou Vánoční atmosféru. Vůně cukroví se linula z trouby každým dnem ještě o něco lahodněji a samotní hostitelé byli jako z reklamy na šťastný pár. Proč taky ne? Nedávno se vzali, koupili dům, měli pravidelný sex, a každý den teplou večeři. Nic jim nechybělo.

Když jste se podívali pořádně, zahlédli jste, jak z nich štěstí doslova sálá. Bylo nakažlivé, hřejivé, přesně podle příručky. Všichni se smáli, žertovali… Bylo to báječné až na to, že Remus se na to díval jako přes hustý filtr mořských řas. Už nedokázal vidět chování svých kamarádů jako dřív. Nedokázal přehlížet to, co dřív bylo jenom stínem nad tím skvělým, co v nich bylo. Sirius byl jednoznačně domýšlivý. Alice nezodpovědná. Frank moc hodný na to, aby racionálně uvažoval. James byl zbrklý. Lily výbušná…

Nedalo se to snést, třeštila z toho hlava. Bylo to k zbláznění. A malý červíček uvnitř hlavy stále šeptal:

To jsou oni? Tvoji přátelé? Přátelé, které nezajímá, jak se cítíš?

Ne, to je přeci hloupost. Nic neprovedli.

No právě, ani nehnuli prstem a ty se tu smažíš za živa.

Ale oni nemohou vědět jak…

Ano, bylo to k zbláznění, nejhorší bylo, že to prostě nebralo konce. Než Remus přišel, co je problém, málem Siriuse majznul po hlavě vánočkou. On. Nikdy se přeci nepral. To je pod úroveň a to všechno proto, že Sirius srkal. Srkal. Bylo to k nesnesení, a když přišel, co mu vadí, nenáviděl se za to, ale nedalo se to snést, prostě nedalo.

On jim záviděl. Záviděl jim spokojená úsměv na tváři. Záviděl jim i ty veselé jiskřičky v očích. Záviděl jim radost z dárků. Záviděl jim tu pohodu, kterou okolo sebe měli. Záviděl jim smích, tak často se linoucí z jejich úst. Záviděl jim lásku. Lásku tak nekomplikovanou, jak jen být může. Tohle všechno jim Remus ke zbláznění záviděl. A nedalo se to vydržet.

Možná proto z toho domu tak často utíkal. Chodil do prázdných ulic. Na tichá zákoutí. I okraj rokle za městem se stal jeho útočištěm na nejedno odpoledne. Šlapal si cestičky na místní nelegální skládce a chodil do kostela na pohřby lidí, které v životě neviděl a vyjadřoval upřímnou soustrast lidem, které nikdy neviděl rovněž. A bylo mu to úplně jedno. Hlavně, že směl zůstat mezi těmi, co trpěli. Jako by mu to mohlo pomoct.

Jednou, když byl doopravdy chladný zimní večer asi týden před Štědrým dnem, šel zametat ledovou plochu na místní kluziště, jen tak. Čistě manuálně. A když byla asi po pěti hodinách práce celá plocha dokonale čistá, začalo sněžit. Z nebe se na zem snášeli vločky velikosti zlatonek a jemu došlo, že to kluziště, které tu tak oprašoval, je vlastně on. Nemůže se očistit, nemůže se zbavit zátěže, protože nakonec mu začne vždycky zase sněžit na hlavu. Znovu začal zametat. Odklidil metr, za minutu byl znovu zasněžený a takhle to šlo dál.

Promarnil takhle celý den. Celý den odklízel to kluziště. A když se začalo stmívat, lehnul si doprostřed, dal ruce za hlavu, sundal mikinu a jen tak v tričku se nechal pokrývat sněhovým popraškem. V duchu si představoval, že ten sníh z něj smívá všechnu zlobu, všechno špatné, na co kdy pomyslel. Přál si, aby se ten sníh proměnil v kyselinu, která by ho rozežrala do morku kostí, aby z něj nezbylo vůbec nic. Nic, co by mu připomínalo, kolik udělal chyb.

Byl už skoro zapadaný, neviděl, přes hustou sněhovou peřinu, neslyšel, když vločky pokryly uši, necítil, když zima způsobila, že jeho čich zamrzl, společně s hmatem někdy pře pěti minutami. A všechno bylo tak hezké, čisté, bílé, nově neposkvrněné. A někdy mezi tím, kdy mu konečně došlo,
že je kompletně zapadaný sněhem a tím, kdy pochopil, že se zbláznil, se začal smát jako šílenec a jak jednou začal, nemohl přestat.

Smál se, až všechny svaly v jeho těle protestovaly. Smál se, až vločky ve vzduchu zběsile vířily. Smál se, a tak si nevšiml drobné postavy, které se k němu svižně prodívala sněhem. Smál se, i když všechny odpovědi, o které usiloval víc jak půl roku, byly blíž, než kdykoli předtím. Smál se…


10.kapitola
 


Komentáře

1 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 1. září 2010 v 18:24 | Reagovat

pekná kapitola, tešim sa na pokračko :):)

2 lucrecia lucrecia | Web | 1. září 2010 v 18:51 | Reagovat

Tak já jsem měla dneska celý den takovou dobrou náladu a ta tvoje kapitola byla tak deprimující. Byla krásná jako vždy a užasné úvahy. Ale příště bude veselejší, že?

3 kami kami | Web | 2. září 2010 v 20:07 | Reagovat

Ach ano, stará dobrá Piece so svojou pochmúrnou atmosférou. :-) Ale musím zvlášť vyzdvihnúť ten posledný odstavec, to nemalo chybu. Veľmi sa mi páčil. :-) A ešte sa musím pozastaviť nad slovom šumot. U nás sa tomu vraví šum, takže mi to znie divne, ale to je len u mňa v hlave, to si nevšímaj. Veľmi si ma týmto pokračovaním potešila. :-)

4 Piece Piece | Web | 2. září 2010 v 22:59 | Reagovat

[1]:Děkuju moc:D

[2]:Díky:D No, bude. Svým způsobem:D

[3]:Dějuju, jsem ráda, že se ti to líbilo:D

5 lina lina | Web | 4. září 2010 v 19:53 | Reagovat

Táák jsem to konečně dočetla:D Remus nám zešílel....chudák:D
Tahle povídkan se mi moc líbí, je taková jiná...
těším se na další..

6 Chris Chris | Web | 4. září 2010 v 22:57 | Reagovat

rada spriatelím :) idem si vás pridať :D som rada že ste znova začali

7 Chris Chris | Web | 5. září 2010 v 10:44 | Reagovat

môj malý chudáčik... :( nech príde ku mne ja ho hneď spravím šťastnou :D kapitola bola smutná... ale krása teším sa na ďalšiu

8 Maya Maya | 5. září 2010 v 18:34 | Reagovat

Páni! Páni, páni, páni! Tak jsem si konečně vysnila ten klid, kdy rodiče nejsou doma a já si tuhle povídku budu moci přečíst celou od začátku.
Nekustečné...všechno absolutně... originální, krásný, podmaňující a hlavně Remus a Rachel jsou tak... k sežrání :-)
Bude to ona? Ta, kdo se k němu brodí sněhem? Prosím, ať je to ona. (SIce bych se asi styděla, protože Remus nm asi vážn zešílel, ale i tak...prosííííím)
Nádhera, krása...ach ta filosofie (sakra, nevím, jak se to píše), prostupovala celou povídku a tohle j ráda...vždyť mě znáš :-)

9 Tracy Tracy | Web | 5. září 2010 v 18:57 | Reagovat

No teda... nevím co říct, bylo to velmi vyzrálé, všechny ty myšlenky a nápady (asi to zní jako klišé, ale tohle je jednoduše můj názor). Vážně moc dobré, opět mě nejvíc dostal ten konec... a popis zimy, protože tu prostě miluju :D

10 Piece Piece | Web | 5. září 2010 v 20:35 | Reagovat

[5]:Docela mě těší, že je jiná, doufám, že je to dobře:D A děkuju:D

[6]:Taky si tě přidáme:D A jsem rády, že se znovu "Scházíme":D

[7]:Děkuju, další bude snad brzo:D

[8]:Jé, děkuju mockrát:D Úplně se červenam:D Váženě si mi úplně vyrazila dech::D

[9]:Mockrát děkuju:D Vyzrálé, teda fakt díky:D Taky mam ráda zimu:D

11 lina lina | Web | 6. září 2010 v 22:55 | Reagovat

jistě dobře jiná:D kdyby byla špatná tak to napíšu:D ale není, je krásně jiná..

12 Piece Piece | Web | 14. září 2010 v 18:58 | Reagovat

[11]: Tak to ještě jednou díky, že je dobře jiná:D

13 Snowy Snowy | Web | 10. května 2011 v 0:07 | Reagovat

Lyrika a spis uvahy nez dej... i kdyz miluju akcni povidky, tak umis krasne popisovat a to je obrovske plus, diky kteremu jsem si povidku precetla, i kdyz to neni uplne muj styl:)
Akorat nechapu tu dejovou linku s Chloe, zda se mi docela dulezita, vzhledem k tomu, ze Rachel je kvuli ni Smrtijedkou, ale obetovala se za vetsi dobro  a zaroven ji Sirius znicil?

14 Beltrix Beltrix | Web | 28. srpna 2011 v 12:07 | Reagovat

Asi nedokážu moc smysluplně popsat pocity, které se mě zmocnily po dočtení této kapitoly... Bylo to hodně realistické, dokázala jsem se vžít do Remusovy situace, vnímat jeho bolest a osamění... Prostě se mi to moc líbilo ;)

15 Sim Sim | 25. prosince 2011 v 17:20 | Reagovat

Píšeš moc hezky, doufám že tuhle povídku nenecháš rozepsanou.

16 Guenon Guenon | Web | 26. prosince 2011 v 1:59 | Reagovat

[15]: píše krásně, že? potvora. Jen ji dokopat k pokračování:D

17 Kristen Kristen | Web | 13. února 2012 v 21:51 | Reagovat

No a kedy bude 10? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.