Kapitola čtrnáctá

12. září 2010 v 16:29 | Guenon |  Překrásná lež - HP povídka
opět stará várka, ale nebojte, zásoby se tenčí, za chvíli tu budou i nový:)


"Dále." Ozvalo se zevnitř a já jsem vstoupila.

"Dobrý den, pane profesore." Řekla jsem hned poté, co jsme vešla do místnosti.

"Slečno Greenová." Vypadal překvapeně. " Pojďte dál. A zavřete za sebou prosím." Vyzval mě poté.

"Já..." Začala jsem, ale můj neplánovaný proslov byl nečekaně přerušen.

"Myslím, že vám dlužím omluvu. To, čeho jsem se dopustil, byla obrovská chyba. A je to má vina, neměl jsem se za žádnou cenu nechat unést svými pocity."

"To jste neměl." Řekla jsem a měřila jsem si muže, stojícího naproti mě, zkoumajícím pohledem. "A já bych se také neměla nechat unést." Dodala jsem a přitáhla jsem ho k sobě za vázanku. "Rozhodně se nesmím nechat unést, že pane profesore?" A políbila jsem ho, vášnivěji, než kdy dříve. Nezůstal dlouho nečinný a mé polibky začal oplácet.

V tom se ozvalo klepání a my jsme od sebe polekaně odskočili.

"Vstupte." Řekl udýchaně a já jsem se ve spěchu snažila alespoň malinko uklidnit.

Do kabinetu vešla dívka, studentka pravděpodobně sedmého ročníku z havraspáru. Znala jsem ji od vidění z knihovny.

"Pane profesore, mám vám vyřídit, že profesor Křiklan s vámi potřebuje nutně hovořit." A koketně na něj mrkla.

"Jistě, hned přijdu. Pokud jde o vás, slečno Greenová... Myslím, že váš přestupek vyřeší školní trest. Očekávám vás v mém kabinetu o osm hodin. Přesně."

"Co to mel..." Začala jsem zmateně, ale pak mi svitlo a dodala jsem: "Jistě, pane profesore. Děkuji. A nashledanou."

**

Ať se dělo, co se dělo... Vždycky jsem se cítila jiná, snad i divná. Já vím, zní to povrchně. Obzvlášť teď, když mám prakticky všechno, po čem jsem kdy toužila... Alespoň valnou většinu.

Jamese jsem rozhodně milovala, milovala jsem jeho rozčepýřené vlasy, humor, i grimasy, kterými obdařoval mé hloupé chování. Ale mlčel, mlčel a proto jsem si ho zamilovala ještě více. Já a kluci, to vždy byla španělská vesnice. Do minulého ročníku jsem se plně soustředila na učení, na školu, kterou jsem vlastně milovala také. A to se stalo dalším důvodem mého statusu divňouse - protože která normální šestnáctiletá holka má ráda školu? Nikdo se s tou šprtkou, kterou miluje každý učitel bavit nechce. A jak moc se můžu divit?

V pátém ročníku to bylo nejhorší - kdybych neměla Remuse, nevím, co by se mnou bylo. Tenkrát jsem ztratila jediného člověka, který byl do té doby mým opravdovým přítelem, člověka, kterého jsem skutečně milovala. Ale naše rozdíly se staly neřešitelnými a užití výrazu mudlovská šmejdka, který z duše nenávidím, byl opravdu jen posledním hřebíkem do rakve.

Chyběla mi kamarádka, někdo, s kým bych tyhle věci sdílela. Jak se mám v přítomnosti kluka, který způsobuje, že mé srdce vynechává a můj dech běží jako o závod, jak se mám v jeho přítomnosti chovat? Já to nevím, nikdy jsem neměla možnost to zjistit.

Před několika měsíci jsem pak udělala bezpochyby největší chybu svého života. Díky nedostatku zkušeností v chlapeckém světě jsem se, ze zoufalství, že James ztratil zájem, zapletla s nejhorším možným člověkem - s Luciuesem Malfoyem. Myslela jsem, že žárlivost byl jediný způsob, kterým jsem ho mohla odlákat ze spárů té Greenové, té, která si přišla odnikud a vzala si to, co mělo být moje. A na odporné zážitky plné nechuti a slz strávené s ním v komnatě nejvyšší potřeby nikdy nezapomenu, již nikdy nevymažu dotek jeho rukou z mého těla.

Možná kvůli tomu, nebo snad právě proto, jsem se teď chovala podle způsobů členek fanklubu Siriuse Blacka. Sladká přízviska a chování se jako po absolbování lobotomie mi ale nejspíš vztah s Jamesem podkopávali jen víc a víc. Jenže... je to to jediné, co vím, co znám. Jediné, co jsem kdy spatřila. Neumím se chovat jinak.

"Tak jak se ti daří hlídka, Lil? Nějací záškodníci?" To ke mě přicházel Remus a já jsem si ve spěchu utřela slzy. Asi to ale bylo příliš pomalé, protože se vzápětí zarazil:

"Něco se stalo?" Zeptal se starostlivě... Remus je vážně nejspíš anděl.

"Nic... Je tu prach, víš? Mám odmala alergii. Jednou jsem uklízela u prarodičů na půdě a z toho všeho prachu jsem potom špatně viděla, rodiče mysleli, že budu muset mít brýle." Vylhala jsem se pohotově. Ano, jestli na sobě mám něco ráda, je to rychlá schopnost si vymýšlet.

"Aha, no dobře. Ale kdyby se něco dělo, víš, že se mnou můžeš mluvit vždycky, že jo?" Ptal se starostlivě a já jsem jen s obtížemi odolávala touze všechno mu vyklopit a vybrečet se mu a rameni.

"Já vím, Reme. A děkuju. Nevím, co bych dělala, kdybych tě neměla." Řekla jsem mu upřímně."Jsi vážně skvělej kamarád." Na tohle se bůhví proč zatvářil bolestně.

"Ano, kamarád. Kamarád pro každýho... Víš, Lil, můžu se ti svěřit já?"

"Samozřejmě, že jo. Co se děje?" Snažila jsem se zakrýt zmatení ve svém hlase.

"Problém je, že pro úplně každýho jsem jenom kamarád. Nikdy nic víc, jenom hodnej kamarád, rameno na vybrečení... Já to nemyslím nějak zle, všech svých přátel si moc vážím, jen bych si prostě občas přál mít někoho, pro koho bych byl něco víc." Vychrlil ze sebe.

"Já... Omlouvám se." Šeptla jsem, protože jsem cítila, že charakteristika vystihuje mě - jen se přiživuju na jeho dobrotě a... Najednou jsem si uvědomila, co všechno musí Remus sám snášet. A stěžoval si někdy? Ani jedinkrát...

"Lily! Tak jsem to vůbec nemyslel! Jsi... nejlepší kamrádka, co mám. Prosím tě, nezlob se, melu blbosti."

"Vůbec ne... Máš naprostou pravdu, vždyť kdy jsme naposledy mluvili o něčem jiném něž o mě? Teď se to ale změní." Vyhrkla jsem s novým elánem. "Vezmu tě do kuchyně na zmrzlinu a celou dobu budeme mluvit jen o tobě. Jasné?"

"Dobře." Pousmál se. Pak dodal: " A ty víš, kde je?"

"No... Vlastně nějak tak počítám s tím, že mi to prozradíš. Jsi přece poberta, ne?" Mrkla jsem na něj.

*

Cesta do kuchyně mi byla nakonec, po použití mírného nátlaku a složení slibu, že to nepošlu dál, prozrazena. Právě jsme seděli nad zmrzlinovým pohárem a já jsem Remuse bombardovala otázkami.

"Oblíbený pití?"

"Já nevím, asi máslový ležák."

"Hm... Jídlo?"

"Pečeně. Ale jedině domácí. Myslím, že to jediné jídlo, co skřítci opravdu neumějí."

"A... Co holky?" Zeptala jsem se. "Líbí se ti někdo?"

"Nikdo konkrétní." Zrudnul a uhnul pohledem.

"A můžu se tě teď na něco zeptat já?" Přerušil další salvu mých otázek.

"Jestli chceš, mě to je jedno."

"Proč se v přítomnosti Jamese chováš, tak jak se chováš? Myslím... Nejsi to ty, vidím to už delší chvíli. A to je strašná škoda, víš? Protože on má rád tebe. Ne tu ušmudlíčkovanou a uzlatíčkovanou holku, co předvádíš v posledních dnech." Rem opět trefil do černého, nad jeho neuvěřitelnou empatií jsem jen zakroutila hlavou. K odpovědi jsem se neměla, ale jeho vyzývaví pohled mě nakonec přiměl:

"Víš... Je to složitý. Nechce se mi o tom teď mluvit... Nevadí?"

"Jak myslíš. Ale jestli ti něco můžu poradit, buď víc sama sebou."

"Hmm." Přitakala jsem pouze a v duchu jsem si říkala, že tak jednoduché to opravdu není.

**

V půl osmé jsem lítala po pokoji jako hadr na koště, zabalená jen v ručníku a tisknoucí si zakrvácený kapesník k lýtku... To tak, když někdo nechává holení nohou na poslední chvíli. Mimochodem nechápu, proč se ještě nenašel nějakej mistr, co by na to vymyslel kouzlo.

S panickou hrůzou jsem se podívala do zrcadla a zjistila jsem, že jsem se do sprchy zapomněla odlíčit. Řasenka mi teď stékala po celém obličeji... Vypadala jsem jako strašák do zelí.

Co nejrychleji jsem si tu tragédii z obličeje odlíčila mezitím, co jsem se patlala novou maskárou jsem uvažovala, co se jako zatraceně má dneska dít. V šoku jsem uvažovala, že jestli to má být něco jako rande, tak... Raději na to nemyslet.

Na sebe jsem si po chvilce dumání vzala džíny se zeleným tílkem. Neformální, dostatečně na školní trest, ale ne tak odpudivé jako pytlovitá školní uniforma. Podívala jsem se na hodiny - za pět minut pět. Copak nikdy nemůžu přijít včas?

A tak jsem si dala sprint ke kabinetu. A nakonec se mé zpoždění stalo pouze pětiminutovým. Zaklepala jsem a byla jsem pozvána dovnitř. Josh seděl ze stolem a tvářil se pobaveně.

"Zase pozdě." Prohlásil.

"Ne o tolik, jako minule. Zlepšuju se."

"Mám tedy počítat s tím, že propříště přijdeš včas?"

"Záleží na tom, jestli se bude konat nějaké příště. Což mě přivádí k otázce... Co tady vlastně dělám?" Ptala jsem se a snažila jsem se při tom vyhýbat jakéhokoliv oslovení. Nevěděla jsem, zda mu tykat či vykat a právě teď se mi to nechtělo zjišťovat.

"Já nevím. Promiň, Alex, já... Tohle by se prostě dít nemělo, ale nějak v tvé přítomnosti ztrácím hlavu. Nechci to ukončit, zní to sobecky, ale nechci. Jenže... Nevím. Já se omlouvám, ale prostě nevím." Řekl a mě poskočilo srdce. Tvářil se u toho neuvěřitelně roztomile a já jsem měla co dělat, abych se na něj místo toho všeho řešení nevrhnula. "A nechceš prostě zajít ke mě do bytu na skleničku? Uvidíme, co se stane..." Dodal, když viděl, že já se k odpovědi nemám.

"Vlastně půjdu ráda." Kývla jsem. A byla to svatá pravda. A kde vlastně žije takovej učitel? Zauvažovala jsem.

Mlčky jsem ho následovala do míst, kde se měl nacházet jeho byt. Po nepříliš dlouhé době jsme zastavili u nenápadných dveří. Mezitím, co odemykal, jsem si naposledy třídila své myšlenky. Nervozitou jsem se klepala.

"Tak pojď dál." Řekl mi a otevřel dveře. Vstoupila jsem a rozhlížela jsem se okolo sebe. Vcelku prostorná místnost s gaučem byla propojena s malou kuchyňkou.

"Co si dáš?" Zeptal se mě a když jsem se na něj podívala, všechna nervozita najednou spadla. Nevěděla jsem, co se stane, ale byla jsem tam, kde jsem být měla. Toto přesvědčení mi dodalo odvahy a tak jsem se na něj hravě usmála:

"Navrhovala bych víno." Usmál se.

"Víno tedy. Fajn." A nalil dvě sklenky červeného vína. Posadili jsme si na pohovku a jakkoliv by mi tahle situace za normálních okolností připadala nepříjemná, momentálně jsem se nemohla cítit lépe.

Koverzace sice zpočátku vázla, ale postupem večera jsme se bavili stále více přirozeněji. Smáli jsme se a téměř jsem si ani neuvědomovala, s kým že to tu sedím. Láhev vína byla pryč jako nic a protože bylo už docela pozdě, řekla jsem Joshovi, že bych asi už měla jít.

"Jasně, doprovodím tě ke dveřím." A tak jsme se vydali na tu třímetrovou štreku ke dveřím. Tam jsme se zastavili a já jsem udělala obrovskou chybu - podívala jsem mu do očí. Najednou jsem byla ztracená, nevěděla jsem ani, jak se jmenuju. Naše obličeje se opět setkali a couvali jsme spolu zpět k pohovce.

 


Komentáře

1 Sib Sib | E-mail | Web | 12. září 2010 v 16:34 | Reagovat

Ahojky!
Hledám adminku/ admina! Nechtěla by ses zapsat? Jestli né tak neodepisuj! Pokud ano, tak v levo v menu nahoře je článek: "Chceš být admin?" tak se zapiš!
PS: Neber to jako reklamu a nediv se, že to píši stejně na každý blog, ale nemám moc času!
Díky za pochopení! Ahojky!!

2 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 12. září 2010 v 17:02 | Reagovat

pekná kapitola :), tešim sa na ďalšiu :):)

3 Chris Chris | Web | 12. září 2010 v 17:47 | Reagovat

už sa fakt teším na novú várku :D

4 Maya Maya | 12. září 2010 v 20:29 | Reagovat

Jéééé, tohle mi chybělo. Navíc vztah žákyně/učitel je super. Ne, nejsem zvrhlá, jen...chápeš, ne?

5 lina lina | Web | 13. září 2010 v 13:00 | Reagovat

ani nevíš, jak mi ta tvoje kapitola právě pomohla...(a ne neříkám to jen tak tentokrát je to vážný)...takže děkuju...

6 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 13. září 2010 v 16:31 | Reagovat

Skvělý :D Tuhle si nepamatuju... Ale je skvělá :D

7 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 13. září 2010 v 19:30 | Reagovat

Sorry, že to píšu sem neboli ne k článku, klidně ho pak smázni. Já fakt nevím, kam jinam to napsat, aby sis to přečetla. Piece už mě jednou sprdla, ať to nepíšu k jejím článkům, tak píšu sem. Kdy plánuješ další kapitolku Vězňů osudu?
Ještě jednou sorry, příště napíšu, kam si řekneš :)
Zdar, Bella :)

8 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 15. září 2010 v 19:58 | Reagovat

Děkuji Merline, žes mě vyslyšel. Díky za odpověď, budu se těšit :)

9 Maggie Maggie | Web | 20. září 2010 v 18:58 | Reagovat

super těším se na další!!! :O)

10 Zasněná* Zasněná* | Web | 18. ledna 2012 v 9:42 | Reagovat

Tak z tohodle nemám dobrý pocit. Mám Alex ráda. Nechci aby ji ublížil...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.