Kapitola devatenáctá

6. října 2010 v 16:59 | Guenon |  Překrásná lež - HP povídka
stará. Přidávám znovu, blog ji smazal, tak se nedivte, že je zveřejněná až po dvacáté...


Tak jako moře je hluboké a široké, jako jsou lesy husté, tak jako je láska bolestivá a nádherná, tak je pravda absolutní. Nezvratná a v jistém bodě také nepopiratelná. Jenže nalezení toho tohoto bodu, kdy už lži skutečně nejsou únikem a kde jsou všechny masky odhozeny stranou je snad ještě těžší, než se zdá. Protože je něco jiného vědět a tušit, je něco jiného myslet si a doufat. A já věřím, doufám, že se mýlím. Nevím, jakým způsobem se vyrovnám... Nebo spíše než já ti druzí. Ano, mám skvělé přátele, pravděpodobně mnohem lepší, než si kdy zasloužím, ale některé pravdy se říkají hůř než jiné nejen díky lidské pýše. Ne. Tohle je jiné. Je to absolutní.

Vstoupil jsem do společenské místnosti, pohlcen vlastními myšlenkami, a stal jsem se svědkem zvláštní scény. Opět jsem se pozorně přikrčil za roh a naslouchal, jako šílenec sledující svou oběť. Mohl bych sice vyjít na světlo a pozdravit své přátele, chovat se normálně, ale takhle to bylo minimálně o moc jednodušší.
  
  Sledoval jsem Alex, která se právě horečně pokoušela něco vysvětlit Remusovi. On jen krčil čelo a každou další vteřinou se zdál více rozzlobený. A pak něco říkal on, tiše, ale z výrazů bylo zjevné, že o počasí se nebavili. Pak se otočil a chtěl odejít, ale Alex ho chytla za rameno a posadila zpátky. Pak křičela, tak, že jsem to slyšel i já:

"Remusi Lupine! Já ti říkám, že nikam neutečeš, zůstaneš tady se mnou a budeš se mnou mluvit! Nenechám tě jen tak odkráčet. Já vím, že na mě teď asi nemáš náladu, ale tohle není jedinej problém a ty to víš stejně tak, jako já. Takže se mnou budeš muset mluvit, ať se ti to líbí nebo ne. Protože tvoje ego sem, tvoje ego tam, pořád jsme kamarádi, zatraceně!"

Rem vstal, ale Alex táhl za rukáv sebou. Vedl ji směrem k portrétu. Schoval jsem se více do stínu.

"Co to...?" Mohl jsem slyšet překvapenou Alex.

"Chceš mluvit? Fajn. Ale tady ne." Odsekl jí na to.

  Zmateně jsem se za nimi otočil. Hádám, že teď skutečně můžu jen doufat v to, že se Alex rozhodne podělit se se mnou s čímkoliv, co zjistí.

**

"Fajn!" Odpověděla jsem mu stejným tónem, když jsme prolezli otvorem v podobizně. "Ale můžeš mě pustit, protože věř tomu nebo ne, já umím chodit sama! A kam mě to vůbec vlastně táhneš?"

"Nevím. Hádám, že komnata bude nejlepší. Minimálně je tam klid." Odpověděl mi trochu smířlivěji.
   
Po vstupu do komnaty jsem se musela přesvědčit, že jsme nevešli do špatných dveří, protože ačkoliv jsem místnost viděla ztvárněnou do mnoha podob, byla jsem si téměř jistá, že takhle vypadala poprvé.

"Učebna přeměňování? Vážně?" Podívala jsem se na Remuse a jen s těží jsem potlačovala úsměv.

"Dobře se tu přemýšlí." Řekl a já jsem zase po pár dnech uviděla toho starého Remuse, který mi
tak chyběl. Téměř jsem zapomněla, proč se v místnosti vůbec nacházíme.
"Takže... Kde začneme?" Nadhodila jsem poté, co se rozhostilo nepříjemné ticho.

"Já nevím... Co třeba s tím, co jste si do háje mysleli, když jste na mě tohle ušili?"

"Třeba že jsi skvělej kluk, kterej se akorát zbytečně schovává před světem a že si zasloužíš někoho, kdo to uvidí?"

"To je sice od vás hezký, ale všechno se akorát zkomplikovalo." Odvětil a sedl si na dvojníka katedry Minervy McGonnagalové.

"Jak? Reme, já tomu nerozumím. Všechno vypadalo ne nejlepší cestě, a najednou se tvoje nálada otočila o sto osmdesát stupňů."

"Špatně se mi o tom mluví."

"Se mnou ale můžeš mluvit o všem, od toho přece kamarádi jsou."

"Jak chceš." Povzdechl si. "A mohla by ses... Otočit zády ke mě? Nedokážu to vyslovit, když se na
mě díváš."

"Dobře..." Odpověděla jsem zmateně.

"Víš... No... Jde o něco s Kate. Já prostě... Nemůžu s ní ... Nebo... Něco mi brání ve... Však víš, co myslím." Sex? Teď jsem si připadala ještě zmatenější.

"Nemám ponětí."

"Prostě... není to tak, že bych nemohl, nebo tak něco... spíš mi v tom něco brání, takovej praštěnej hlas uvnitř mojí hlavy, co se vždycky ozve a zabrání mi v tom..." Takže vážně mluví o sexu. Panečkové, držte mě, protože jak tohle zvládnu aniž bych jednoho z nás ponížila, to nemám ponětí. Kam sem se to zase uvrtala? Zatracenej Sirius.

"Aha." No, to jsem mu asi moc nepomohla... Zatraceně, musím vymyslet něco, co řeknu, cokoliv! Některý lidi jsou šťastný i bez sexu asi nepomůže, co? Do háje...

"Já tě varoval."

"Tak to není, já jen... Nevím, co říct. Nevím, jak se vyjádřit..." A otočila jsem se zpátky k němu, protože to, že jsem k němu stála zády, mě akorát nutilo připadat si jako ještě větší idiot.

"Nemyslíš, že je to jenom strach?" Zeptala jsem se potom.

"Taky jsem si to říkal, ale... Já nevím. Neumím to popsat."


"Já ti rozumím - je hodně věcí, který se říkaj blbě, věř mi."

"To máš pravdu... Což mi připomíná, v duchu upřímnýho dne, co je s tebou? Mizíš, usínáš na hodinách, tvoje myšlenky jako by byly pořád někde v oblacích... Takže o co jde?" Položil mi přímou otázku a při tom, jak jsem se mu dívala do očí jsem odpověděla:

"O nic. To se ti asi jenom zdá..." Zdá se, že pravda není má nejsilnější stránka. Připadala jsem si jako naprostý idiot, ale tohle rozhodnutí jen tak zpět nevezmu.

**

Bloumal jsem chodbami, doufajíc v nemožné. Protože takové to bylo - nemožné. Důvod jeho špatné nálady byl těžko stejný jako ten můj a já jsem to věděl. Ale přesto... Malá jiskřička poslední naděje byla stále živá a v mých snech se stávala skutečností.

   Zabočil jsem další chodbou, další cestou, kterou denně procházeli stovky dalších, s myšlenkami možná ještě zmatenějšími než byly ty mé. I když těžko si představit něco takového... Nezměrný fakt, který mi nedovolovat nadále popírat očividnou pravdu mě děsil a vzrušoval zároveň. Všechno bylo teď jiné, jasnější, a já jsem viděl vše, co jsem po tak neskutečně dlouhou dobu popíral.

   Možná že on mi nebyl souzen, ale... S tím jsem se zatím odmítal zatěžovat. Přiznám toho sobě samému jsem ucítil, jak obrovský balvan opustil mou hruď a já jsem mohl volně dýchat - konečně.
   
 Touha sebrat se a vykřičet vše do světa mě samotného zarazila. Ale... ještě nebyl vhodný čas a to jsem, jako jednu z posledních věcí, věděl s naprostou jistotou. Opět jsem zabočil do povědomé postraní chodby a nechla jsem se unášet představami, které by někdo spíše nazval zbožným přáním.

**

"A jsi si jistý? Myslím... Jestli nejsi připavenej, nemusíme..." Ujišťovala mě Kate po několikáté.

"Jsem si jistý, tak, jako nikdy." Odpověděl jsem přesvědčeně a políbil jsem jí na bělostný krk.
   
Opět mě zavalila stejná vlna pochybností, stejný hlas křící že to není srávné ovládal mé podvědomí. Ale tentokát jse byl připravený ho ignorovat. Nejistými a pomalými kroky jsme se přemístili na postel. Teď už není cesty zpět...

Ano, pravda je zvláštní věc. Krásná, děsivá, a popíraná tak dlouho, jak je to jen možné... Až do té doby, kdy skutečně není cesty zpět. A uvědomit si její přítomnosti se zdá jednou z nejtěžších zkoušek našeho života.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.