Kapitola dvacátá (posté. Blog samzal původní)

4. října 2010 v 20:26 | Guenon |  Překrásná lež - HP povídka
No. Smazáno. Vracím a běsním.


Vzbudily mě tiché, téměř neslyšitelné, dívčí kroky. Než jsem se natolik vzpamatoval, abych se na své posteli s rozvrzanou matrací, starou pravděpodobně jako škola sama, stihl posadit, závoj Liliiných rudých vlasů zmizel za zavřenými dveřmi. Opět jsem si lehl a zkoušel jsem usnout - ale dotěrné
sluneční paprsky mi to již nedovolovaly.

    Nespokojeně jsem se zvedl a odkráčel jsem do koupelny, provést ranní hygienu. A pak jsem už mohl vyrazit dolů do společenské místnosti, podívat se, kde je kdo. Protože ačkoliv byla sobota, v pokoji nebylo kromě mě ani živáčka. Co se týče Siriuse tak to nebyla žádná změna, pravděpodobně někde s někým zaháněl špatnou náladu, která se ho v poslední době zmocňovala, ale co se týče zbylého osazenstva, byl jsem nadmíru zmatený. Peter míval ve zvyku spát do oběda a ani
Rem nějaké ranní ptáče taky nebyl.

   Když jsem sešel ze schodů, nebyl jsem o nic moudřejší. Společenská místnost byla, až na několik druháků, kteří zjevně usnuli u učení, liduprázdná. Sedl jsem si tedy na své nejoblíbenější místo - čalouněné křeslo u pohasínající ho krbu a zadíval jsem se do plamenů.

    Nějakou dobu se nic nedělo, ale po chvíli se obraz odklopil a dovnitř vešla, tedy přesněji řečeno dovnitř se vplížila, Alex. Zaostřil jsem, abych si byl jistý a skutečně to byla ona. Mířila nejkratší cestou do dívčích ložnic a zjevně si mě nevšimla. Málem jsem jí nechal bez jakékoliv poznámky odejít, ale dala mi neuvěřitelně dobrou záminku - jak procházela kolem jednoho z malých stolečků, na kterých měli druháci odložené napůl zhotovené eseje, tak do jednoho ze stolečků vrazila a vzbudila veškeré osazenstvo místnosti. Pozoroval jsem, jak pomohla jednomu z těch prcků sesbírat věci a stále dokola se omlouvala. Pak, když se všichni ostatní odebrali do svých ložnic na alespoň pár hodin spánku, začala také pomalu stoupat do schodů.

"Rušná noc?" Promluvil jsem nakonec, načež se Alex překvapeně otočila a vyjekla.

"Bože, Jimmy, chceš mi přivodit infarkt?" Zasmála se.

"Já nevím, chci?" mrkl jsem na ní. "Ale vážně, kdy se tu proboha bereš?"

"No... Totiž... Byla jsem... Naupovat?" Řekla první hloupost, co jí přišla na mysl. "Teda... Dělám si srandu. Prostě jsem šla... Učit se. Do knihovny. A usnula jsem tam."

"To zní vážně pravděpodobně." Ušklíbl jsem se. "Radši mi pověz, co se děje."

"Nic důležitýho." Odbyla mě.

"V tom případě mi řekni, kam se zatraceně všichni poděli a co se tu děje. Ty mizích na celý noci kdo ví kam, Rem se taky někde fláká a Siriuse jsem neviděl pomalu tejden - a to je i na něj hodně."

"Co se mě týče, už si slyšel. Věř si tomu nebo ne. Rem je pravděpodobně někde s Kate a..."

"A Kate? To se schází už takhle brzo ráno?" Skočil jsem jí pochybovačně do řeči.

"Spíš než už je s Kate bych to popsala jako ještě pořád je s Kate." Odvětila.

"Co?" Zeptal jsem se šokovaně. "Ty myslíš, že... To není možný. Lidi, vy máte bejt moji nejlepší kamarádi, zatraceně! A vůbec nic o vás nevím. To přece není normální."

"A já za to snad můžu, že o nás nic nevíš?" Zaujala bojový postoj. "Jsem to já, kdo tráví tejdny zavřená v knihovně se svojí milovanou přítelkyní?" Vyřvávala na mě z ničeho nic.

"To nemůžeš myslet vážně! Zrovna ty, která pořád mizíš bůh ví kam. A pravděpodobně bůh ví s kým."

"Jak se opo..." A než to dořekla, začala se smát. Neovladatelně. To trvalo zhruba několik minut a já jsem jen, snažíc se udržet si vážnou tvář, čekal, až se uklidní. "Víš, že se hádáme jako starý manželé?"

"Heleď já jen říkám, že mě mrzí, že se skoro vůbec nevidíme."

"Myslíš, že mě to nemrzí?"

"Tak s tím musíme něco udělat." Oznámil jsem jí.

"A co máš jako ne mysli?"

"Já nevím. Něco vymyslíme. Třeba... Půjdeme ven. Jen já, ty, Rem a Sirius. K prasečí hlavě. Někdo mi říkal, že to tam celý předělali, změnili obsluhu, vylepšili nápojovej lístek... A i kdyby ne. Prostě půjdeme. Jen čtyři nejlepší kamarádi. Musíme."

"Ale vždyť..."

"Žádný ale, chce to bejt trochu spontální."

"Fajn, já jdu do toho. Teď to chce jenom sehnat kluky." Souhlasila nakonec.

"Dobře. Já mám zaručenej způsob, jak najdu Siriuse a ty se podívej po Removi."

"Dobře. A Jimmy... Promiň, já to tak nemyslela."

"Já se taky omlouvám, pojď sem, prcku." A objal jsem jí.

*

Zrcátko se přede mnou nějakou dobu schovávalo. Ale nakonec jsem ho objevil, na samotném dně jednoho ze svých šuplíků. Všiml jsem si, že na něm byla vyryta písmena L.E. Zvláštní časy, jako by to bylo před sto lety. Skutečně jsem si nedokázal představit, že bych něco takového udělal teď a nebyl jsem si jist, že dospívání bylo důvodem.

   Vzal jsem zrcátko a zahučel jsem do něj:

"Siriusi, seš tam?" Chvíli bylo ticho, ale poté se přede mnou objevil pár dní neoholený obličej mého kamaráda, který se zjevně právě vzbudil.

"Co blázníš, Dvanácteráku, víš, kolik je hodin?" Bručel nespokojeně.

"Kde vlastně vězíš?" Odváděl jsem řeč jinam.

"No, zasek jsem se na jedný páťáčce z mrzimoru." Odvětil mi kamarád.

"Brácho, ty se nezměníš." Řekl jsem s úšlebkem.

"A co si mi teda chtěl? Chce se mi spát a mrznu."

"Večer jdeme ven. Asi k prasečí hlavě. Jen my čtyři, tudíž já, ty Alex a Rem."

"Co se slaví?"

"Noc, prostě jdem, smiř se."

"Nestěžuju si. Tak se zatim měj, uvidíme se." A ze zrcátka se ně mě opět díval pouze můj obličej.

**

Zrcátko jsem zahodil zpět na hromadu pomuchlaného oblečení, které leželo na zemi.

"Siri, co bys říkal tomu, kdyby ses vrátil zpátky do postele?"

"Hm... Když to říkáš ty, možná na tom něco bude. Ale je ti jasný, že tohle musí zůstat mezi náma?"

"Perfektně jasný, neboj se. A teď už nezdržuj."

"Já si myslel, že po dnešní noci budeš mít dost."

"Já si to myslel taky, ale jak vidíš, lidi se mýlí pořád."

"Mě to jenom vyhovuje." Odvětil jsem, přičemž jsem opět vklouzl pod vyhřátou přikrývku.

**

"Takže můžeme vyrazit?" Dorážela jsem na Remuse po několikáté. "A nebuď pořád rudej jako ten rak, tak sem tě viděla přebíhat přes dívčí patro s nahatym zadkem, Siriusovi se to stává pořád."

"Pokud to nevíš, nejsem Sirius. A preferoval bych, kdybys o tomhle... incidentu nikdy nemluvila. Nikdy."

"Alespoň vím, že ses dostal přes fázi sexuální nechutě. To je fajn." Smála jsme se jeho výrazu. Nutno říct, že po několikáté. "A jak se tohle vlastně stalo? Odmítala ti dát tvý oblečení?"

"Do pokoje vešla její spolubydlící, strašná... řekněme že ráda mluví... A tak jsem se schoval pod postel. Když zašla do koupelny, vyběhl jsem ven tak rychle, jak to jenom šlo. Mimochodem dík za půjčení pláště."

"No jo, radši se vrátíme zpátky do nebelvíru, přece jenom plášť bez ničeho jinýho z tebe dělá... Nevypadá to dobře." Smála jsem se dál.

"A ty jsi se sem dostala jak? Myslím do mrzimorský společenky."

"Sledovala jsem jednoho kluka, když říkal heslo tak jsem se schovala za brnění a pak jsem šla."

"Fajn. Mimochodem mohli bysme jít trochu rychlejš? Přijde mi, že na mě každej zírá."

"Máš na sobě holčičí plášť, kterej ti je do půlky lejtek. A nic jinýho. Tak hádej proč asi."

"Vtipný."

"Já vím."

"Takže... Kvůli čemu jsi mě šla hledat?" Zeptal se mě smířlivě.

"Víš, ráno jsem potkala Jimmyho a jak jsme spolu mluvili, uvědomili jsem si, že jsme spolu už pořádně nemluvili věčnost. A tak jsme se rozhodli, že dneska jdeme k Prasečí hlavě. Já, ty, Jimmy a Sirius. Stmelit partu." Vysvětlila jsme mu.

"Nezní to špatně, ale... Mám strašně práce. Jsem pozadu s úkoly a musím se učit. Není správná doba."

"No a co? Na to nezáleží, škola je jenom škola a tobě jeden zmeškanej úkol neuškodí."

"Nelíbí se mi to, ale mám
na výběr?"

"Vždyť víš, že ne." Zaculila jsem se na něj sladce.

"Takže večer, co?"

"Večer. Detaily domluvíme pozdějš, teď musím na snídani, nebo omdlím hlady." Na důkaz tohoto tvrzení mi zakručelo v břiše na celou chodbu. "A ty se asi jdi převlíct. A ten plášť... Rovnou vyhoď." Usmála jsem se.

*


Když jsme konečně dorazili k Prasečí hlavě, kvůli nečekanému dešti promočení až na kost, zůstali jsme zírat s otevřenou pusou. Celý lokál prošel od té doby, co jsem ho navštívila naposledy neuvěřitelnou proměnou. Nový nábytek krásně ladil s alkoholovým barem. Pár hostů, kteří se krčili v zadních boxech obsluhoval zcela nový personál - dcera majitele, jak jsme později zjistili Mary, obsluhovala u baru a číšník, Mike, který pravděpodobně teprve před několika lety opustil školu. Všichni tři kluci se již pohodlně usadili u jednoho ze stolů příhodně blízko baru a tak jsem se zpožděně vydala za nimi.

"Věděli jste, že se to tu tak změnilo?" Otázal se Rem, mezitím co jsem si hůlkou sušila zmáčené vlasy.

"Já něco slyšel." Ozval se, k šoku všech přítomným, Sirius. "A ta holka za barem je prý svý práci zatraceně oddaná. Splní zákazníkovi každý přání." Já jsem o Jimmyho nic neříkajících oznámeních ohledně změň mlčela.

"Bože, jestli tohle budu muset poslouchat celej večer, řekni mi to rovnou, ať se pořádně střískám." Prohlásila jsem naoko znechuceně, načež Sirirus reagoval tím, že přes celou místnost zakřičel:

"Jednu flašku mé milované Ohnivé whisky! A čtyři skleničky, jestli je to možný."

A tak se večer vyvíjel v předpokládaném směru - pili jsme. Hloupé historky o ničem a vzpomínání kluků na jejich minulé žertíky se postupem času převrátilo k další skutečně zajímavé situace.

    James zrovna popisoval denní rutinu svého vztahu s Lily, když jsme dopili první lahev.

"... no a je to pořád knihovna, knihovna, občas teda ten sex, ale stejně. Chybí mi sranda, lidi. A! Jsme na suchu! Náměsíčníku, chtělo by to další flašku, nemyslíš?"

"Jo. Máš absolutní pravdu. Číšník!" Křičel Rem, který už toho měl v sobě také celkem dost,
na prázdný lokál. Znuděný blonďák, který do té doby seděl na jedné z barových židlí, leštil stále jednu a tu samou skleničku a rádoby nenápadně nás pozoroval, se zvedl a otráveně pronesl:

"Co si přejete?"

"Chceme... Když jsme tu byli posledně, měli jste tu takový rozkošný růžový drinky s deštníčkama a třešněma. Ta ty si dáme. Čtyři." Oznámila jsem mu.

"Co blbneš! Je to nechutně sladký!" Bránil se Jimmy.

"Smůla. Už jsme rozhodla. A víte co? Měli bysme si zahrát nějakou hru!"

"Hru?" Ožil Sirius, který do té chvíle jen konsternovaně zíral na svou prázdnou sklenici. "Jakou hru?"

"Já nevím, třeba na schovávanou."

"Na schovávanou sem moc opilej. Nenašel bych nikoho, ani kdyby mi předtim byla řečena jeho přesná lokace." Bránil se Rem.

"Tak si něco vymyslete vy."

"Mě něco napadá." Ozval se James a zvedl ze země vypitou lahev od Ohnivé whisky.

"Notak, jsem snad desetiletá mudlovská holka?"

"Mě se to líbí." Ozval se Sirius.

"Může mi někdo říct, o co tady zatraceně jde?" Řekl Rem, nechápavě zírajíc na lahev.

"Je to taková mudlovská hra." Ujala jsme se vyvětlování. "Vezmeš tu flašku, sedneš si s dalšíma lidma do kolečka a vytáčíš si, s kym co dělat."

"A jak to, že vy všichni jí znáte a já ne?"

"Já se jí naučil od Jimmyho sousedky minulý léto." Řekl Sirius.

"Ne!" Vyřikl James zděšeně. "Ne, ne paní Gregorová!"

"Notak, není jí víc, než 35. Jsi tak puritánskej."

"Uch, nemyslím, že tohle chce někdo slyšet. Takže... Hra. Pravidla?" Zarazil je Remus právě v čas.

"Jen jedno - žádný pravidla neexistujou." Oznámil nám Sirius spokojeně. "Ovšem máme jeden problém - odpudivej nedostatek holek."

"Ano, toť krize." Snažila jsem se o ironickou odpověď.

"Nový číšníci? Nechcete si s náma dát kulturní vložku - exkurzi do světa mudlovské zábavy?" Zakřičel Sirius poněkolikáté ten večer na obsluhu. A oba dva číšníci přišli. Mike se nezdráhal a posadil se nalevo od Siriuse, zatímco váhající Mary se jen dívala z povzdálí.

"Notak, Mary, nemůžeš mě s nima nechat samotnou!" Snažil jsem se jí povzbudit a ona si tedy váhavě přisedla do podivného kroužku, který jsme vytvořili na podlaze. Lahve se okamžitě chytil Sirus:

"Skvěle, začínám." A zatočil lahví. Její hrdlo se po chvíli zastavilo a k mému neskonalému štěstí mířilo na mě. Naklonila jsme se tedy k Siriusovi a vlepila jsem mu letmou pusu na tvář.

"Hej co to je? To by se nepočítalo ani kdyby jsme byli v prvním ročníku!" Protestoval Jimmy hlasitě.

"Žádný pravidla, vzpomínáš?" Usmála jsem se na něj.

"Fajn, tak já určím pravidla. Minimálně dvacet vteřin a musí se zapojit jazyk." Ozval se Mike. "A rovnou můžu hrát." Přičemž opět uvedl skleněnou nádobu do pohybu. Remus.

"No... Ehm..." Bylo jediné, co se z postupně rudnoucího Remuse dostalo.

"Máte smůlu chlapci, tak do toho." Povzbuzovala je Mary s šibalským úsměvem. A tak se se stalo. Mike vypadal, že celá situace je pro něj naprosto normální, ale Rem byl mírně vyjukaný. Snažil se ještě namítat něco o přítelkyni, které by se to nelíbilo, ale to už se k němu Mike přibližoval.

    Během necelé hodiny jsme vystřídali další a další kombinace, když nás už tenhle způsoby hry všechny nudil a stálé přísuny alkoholu nás povzbuzovali dál. A tak jsme vyzkoušeli různé variace tanců na klíně, striptýzových představení a... A pak se mi udělalo zle.

"Lidi, myslím, že budu zvracet." Prohlásila jsem. A barva, která se objevila ne mém obličeji, to jen potvrzovala.

"A má mě to urazit?" Otázal se Jimmy, který právě dokončil své představení a zapínal si poslední knoflíčky u školní košile.

"Musím na vzduch." Ignorovala jsem jeho vtip.

"Počkej, tak já půjdu s tebou, ať tam sebou někde neflákneš, známe tě." Obrátil a vedl mě k nově natřeným východovým dveřím.

"Fajn. A né, že se tu stane něco zajímavýho, než se vrátíme." Obrátila jsem na zbytek osazenstva hostince. A nevypadalo to, že se musím bát. Remus ležel pod stolem a nejevil žádné známky života, Mary byla o kousek dál, opřená o dřevěný sloup a Sirius s Mikem zjevně vyhlásili soutěž v zírání do plamenů.

    Čerství vzduch na mě působil jako magický lék. Rozběhla jsem se směrem k lesu, nahlas jsem se smála a cítila jsem, že bolest hlavy je ta tam.

"Počkej, co blázníš?" Smál se Jimmy a rozběhl se za mnou. "Vždyť se znáš, vážně, tohle je jako vlézt do kabinetu McGonnagalky, když někdo náhodou vytopí celý druhý patro. Ne, se svým dokonale promyšleným alibi vyrukuješ až druhej den."

"Ale co blázníš, já jsem uplně v poř-" A v tom jsem uklouzla po trávě, která byla ještě mokrá po večerní spršce. "Jauvajs."

"Alex, žiješ?" Vykřikl a rozběhl se mým směrem.

"Co myslíš?" Odpověděla jsem a prohlížela jsem se, abych zjistila škody. Kromě natlučeného boku se mi zdálo, že jsem v pořádku. "Jo, je to dobrý." Dodala jsem tedy.

"Já se z tebe zblázním." Prohlásil a dřepl si vedle mě na hrbolatou zem. "Jsi jako... Živelná pohroma. Kde se proženeš, sto let tráva neroste."

"Ještě že máš hodně v zásobě." Zasmála jsem se.

"Cože o čem to..."

"Trávy."

"Aha." Pochopil můj trošku nesmyslný vtip a zasmál se.

"No co, možná mám otřes mozku, nemůžeš čekat, že ze mě budou padat nejlepší fóry roku."

"Já si nestěžuju."

"Fajn, aspoň že tak." Spokojila jsem se s tím a lehla jsem si na zem.

"Je vlastně docela hezky, co?" Řekl Jimmy a položil se vedle mě. A měl pravdu. Nebe vypadalo po bouřce opravdu krásně. Hvězdy zářili jako jasné majáky a já jsem na nich mohla oči nechat.

"Vlastně jo." Přitakala jsem tedy a dál jsem zírala směrem vzhůru. Najednou jsem na své ruce ucítila dotek.

"Jimmy, co to děláš?" Zašklebila jsem se nervózně a opřela jsem se o loket tak, abych mu viděla do očí.

"Řekněme že něco, co jsem chtěl udělat už strašně dlouhou dobu." Odpověděl mi a začal svůj obličej pomalu přibližovat k tomu mému.

    Nevím, jestli za to mohl alkohol, hvězdy zářící do všech stan či zvláštní kombinace obou faktorů, ale až na slabé: "Ale..." jsem se nezmohla ani na slovo. Ucítila jsem jeho rty na svých, jemné jako motýlí křídla. Nikdy jsem nic podobného nezažila, jako by svět scvrkl do jediného, nekonečného a nekonečně dokonalého okamžiku, který představoval tento polibek. Nevěděla jsem, co to znamená ani jaký následky to věstí a upřímně mě nic takového nezajímalo. Jediné, co jsem si přála bylo, aby tenhle moment trval věčně.
 


Komentáře

1 55 55 | 5. října 2010 v 18:23 | Reagovat

nádhera :-)

2 Chris Chris | Web | 5. října 2010 v 21:40 | Reagovat

nech už to nezmaže! :D

3 Maya Maya | 7. října 2010 v 20:25 | Reagovat

No, nejdřív jsem si říkala, vykecej se u poslední kapitoly a ten zbytek nech, ať ta chuděra nedostane infarkt, ale tohahle kapča je naprostej luxus! Jimmi a Sirius a hlavně Remus a jeho zadek...skvělýýýý :-D

4 Woosy Woosy | Web | 30. prosince 2011 v 20:11 | Reagovat

No wow, píšeš vážně skvěle. Hezky se to zamotává :-D  :-)

5 Zasněná* Zasněná* | Web | 18. ledna 2012 v 10:18 | Reagovat

To je romantické... Vážně se to čte úžasně. Jsi skvělá povídkářka... Jo to vím podle pár přečtených kapitol. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.