Kapitola dvacátá první

6. října 2010 v 17:05 | Guenon |  Překrásná lež - HP povídka
Nová co se obecného týče, zveřejněná premiérově zde na blogu, ale vrácená po několikáté, protože je blog stále odstraňoval. Už si ani nepamatuju, co jsem k ní říkala, takže to necháme být:D (pauza trvá, ale bylo mi blbý tohle sem nedat:D)


Běžela jsem - stále dál. Studený vítr zcitlivěl můj nos a vypouštěla jsem obláčky páry. Míjela jsem krajinu hradu - krásnou, v tu chvíli vyzařující téměř posvátnou atmosféru. Přes všechen zmatek, který jsem cítila, přes všechen strach z nového, který mnou proplouval jako žralok čekající na vhodný moment k útoku - přes to všechno se skrz mé rty dral smích. Šťastný smích.

"Tak poběž přece!" Vykřikla jsem na stále zmateného Jimmyho, který stále seděl na zemi, na místě, kde jsem ho nechala.

"Co blázníš?" Začínal se zvedat na nohy a na obličeji se mu pomalu objevoval známý úšklebek.

"Utíkáme přece." Odpověděla jsem, jako by to byla samozřejmost - a vrátila se pro něj, popadla jsem ho za ruku a táhla směrem pryč z kouzelnické vesničky. Běželi jsme dlouho - až příliš dlouho, až do absolutního vyčerpání. Zastavili jsme a já jsem se sesunula po kmeni příhodně umístěného stromu. Chtěla jsem mu okamžitě říct, že se nesmíme zastavit, ale ještě mi to trvalo notnou chvíli, než jsem byla schopná popadnout dech. Když se mi to konečně podařilo, z míst, kde jsem předpokládala, že leží Jimmy, se ozvalo pouhé:

"Proč jako?"

"Zastavím se, a budu myslet, zastavím se, a všechno bude v háji." Odpověděla jsem, a opět jsem své unavené nohy přiměla k pohybu.

"Díky bohu za famfrpálovej trénink." Stěžoval si, ale věděla jsem, že mi rozumí. Dnešek nesměl být o hlavě - musel být o srdci. Což mi znělo neskutečně hloupě, ale... byla to pravda.

Museli jsme se posunout o několik dalších kilometrů, než mě James zastavil - a celkem hlasitě.

"Alex, zastav přece!" Uslyšela jsem najednou. "Tohle je šílený! K čemu myslíš, že to vede? Že doběhneme k řešení? To se nestane! A ať budeš to, že si musíme promluvit, popírat jak dlouho budeš chtít - stejně to nakonec přijde. A budeš mě poslouchat," hulákal na mě, rudý v obličeji, s výrazem absolutního přesvědčení.

Pomalu jsem se k němu otočila a snažila jsem se nasadit vážný výraz říkající, jak moc jsem nad věcí - ale jelikož jsem téměř nebyla schopná dýchat a veškerá krev z mého těla se přesunula do mého obličeje, neobešlo se to bez potíží. "Fajn." Řekla jsem. "Poslouchám..."

Namísto toho, aby se ke mě donesl jakýkoliv uklidňující proslov mě chytil a opět mě políbil. Mohla jsem cítil jeho divoce bušící srdce a věděla jsem, že na tom nejsem o nic lépe - a teď už to nebylo jen kvůli běhu. Jen pouhou silou vůle jsem se přiměla ho odstrčit.

"To je všechno, co jsi chtěl říct?" Prohodila jsem se zdáním klidně, ale uvnitř mě se vařila krev.

"Celkem vzato." Odvětil klidně a obdaroval mě zářivým úsměvem.

"Tak, když dovolíš, teď budu mluvit já - tohle nejde, rozumíš? Nebudu teda tvrdit, že bych Lily kdy měla zvlášť v lásce, ale pořád je to tvoje přítelkyně - a to by mělo něco znamenat. Ne, je to prostě špatně - oba vídáme někoho jinýho a na tohle nemáme právo. To si nezaslouží nikdo."

"Cože?"

"Jak cože? To jsi neposlouchal, co jsem říkala?"

"Ne, ne... Poslouchal jsem dobře. Ale nechápu, jak myslíš tu část, že oba vídáme nikoho jinýho.To bys mi možná mohla trochu objasnit, co myslíš?"

"Ou... Kurva." Zrudla jsem a snažila jsem se vymyslet nejjistější cestu ven - celkem neúspěšně, nutno podotknout.

"Já... Fajn, ale pamtuj, že nemáš právo se naštvat - ani v nejmenším. Já nejsem žádná tvoje zkurvená manželka, a pokud vím, přítelkyni máš taky."

"Kdo je to?" Zeptal se, a já jsem spozorovala, že jeho ruka je zatnutá v pěst - klouby již byli úplně bílé. "Jako bych se musel ptát, že? Je to jasný! Absolutně jasný. Oba jste se chovali divně. Mělo mě to napadnout..."

"O čem to do háje mluvíš, Jimmy?"

"O tobě a o Siriusovi přece! Nedělej ze mě idiota, všechno to do sebe zapadá. Nechápu, jak jste to přede mnou mohli takhle tajit! Obzvlášť Sirius, on přece věděl, co k tobě cítím!"

"On vě... cože? Jak se kurva opovažuješ! Na tohle nemáš žádný, žádný právo, rozumíš? Získal jsi přece životní lásku, ne? Ona byla všechno, co jsi kdy chtěl, a teď jí máš, tak ze mě
nedělej zločince, když zkouším to samé! A pro tvou informaci, ne, není to Sirius!"

"Fajn!" Vyštěkl.

"Fajn!" vrátila jsem mu to a měla jsem se k odchodu.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se mě, teď již odlišným tónem.

"Jak to myslíš, kam..." ale větu jsem nedokončila. Rozhlédla jsem se po krajině - mlha, stromy, a to všude. Neměla jsem ponětí, kudy se mám dát. Zase jednou.

"Jdeš úplně špatně."

"No..." Protáhla jsem. "Fajn!" Vztekla jsem se opět. "Kudy mám teda, do prdele práce, jít?"

"Tak snadno to nepůjde." Zasmál se škodolibě.

"Pottere, na tohle teď vážně nemám náladu. Kudy mám jít?"

"Se mnou. A cestou budeme mluvit."

"Já s tebou ale mluvit nechci." Protestovala jsem, ale celé mé tělo mi říkalo, že nemám na výběr. Vzteky jsem se otřásla.

"Nemyslím, že máš moc jinejch možností."

"Fajn!" Zaznělo z mých úst toho dne poněkolikáté.

"Tak jdeme." Řekl a vydal se téměř úplně opačným směrem, než jsem měla v plánu jít já.

"Takže... jistě pochopíš, ž první, co mě zajímá je, kdo to je."

"Kurva Jimmy, nedělej z toho dotazník. Nejsem hostem tvojí talk show."

"Možná jsi. Takže otázka za tisíc bodů: Kdo to je?" Zašklebil se na mě, ale cítila jsem, že něco na tom úsměvu není upřímné. A ve mě se vzedmula finální vlna vzteku, a cítila jsem nekonečnou potřebu vmlátit mu to do obličeje, jako správná histerka.

"A víš co? Když tak toužíš po tom to vědět, tak je to Josh Jenkims, náš učitel na bylinkářství. Spokojenej? Je to to, co jsi chtěl slyšet?" Už zase jsem se neovládala. A každou vteřinou jsem sama sobě připadala víc jako zoufalá manželka.

"Cože?" Zbledl. "Učitel? Alex, prosim tě, že si ze mě děláš prdel..."

"To si myslíš? Že si z tebe střílím? Víš co? Ne. Nestřílím. Máš s tím snad problém?"

"Vždyť je... starej."

"Ale notak! Nebuď směšnej."

"Já jsem směšnej. Paráda. Jednoduše nádhera. Ty tady chrápeš s tímhle senilním dědkem a já jsem směšnej."

"Nedělej ze mě nekrofila, je mezi náma jenom pár let! A navíc, vůbec nemáš právo předpokládat, že s ním chrápu!"

"A ne snad?"

"Do toho ti nic není!" Vyštěkla jsem, ještě zleji, než jsem to měla v úmyslu. Po tom naštěstí následovala dlouhá odmlka, díky níž jsem měla možnost nechat svůj tep spadnout alespoň na tu stovku z tisícových hodnot, ve kterých se pravděpodobně pohyboval před chvílí. Jimmy byl ale zřejmě rozhodnutý, že dnes mi ten infarkt přivodí.

"Ví to někdo?" Tázal se dál.

"Záleží na tom?" Zoufala jsem si a vrhla jsem na něj nespokojený pohled.

"Mě jo."

"Jen Sirius."

"Skvělý. Takže teď věříš Siriusovi víc, než mě. Podívej, já jsem rád, hádám, že je to lepší, než když jste na sebe byli jako dva hladoví buldoci, ale stejně - stejně! Neměla bys věřit jemu víc než mě."

"Jimmy, ale o tom to není. Vždyť se podívej, jak reaguješ. Soudíš mě, nadáváš,... Ani se nesnažíš to pochopit." Po té, co jsem mu řekla tohle, se konečně přestal vyptávat. A tak se zbytek cesty táhl jako jedna dlouhá, nepříjemná hodina lektvarů.
 


Komentáře

1 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 7. října 2010 v 19:22 | Reagovat

Komentuju podruhé :D Aby to tu nevypadalo tak smutně :-).
Kapitola je úžasná a..(všechno ostatní co bylo v mém komentáři pod tou smazanou..)

2 Maya Maya | 7. října 2010 v 20:16 | Reagovat

Páni, teď tak trochu nevím, koho litovat dřív, jestli Alex, jamese nebo SIriuse, kterej to provděpodobně schytá od obou. ALe bylo to vážně krásný, zvlášť to, jak byla Alex hysterická, Jammie se neovládal a tak.
P.S.: Kdyby mě se to tolikrát smazalo, asi by ten počítač rozmlátila, fakt obdivuju tvoji trpělivost...
P.S.: Nejdřív mi nedocvaklo, jak to, že na začítku utíkají... jo, to jsem rpostě celá já....ale byl to dobrej nápad, ALex je klasička

3 kami kami | Web | 9. října 2010 v 11:11 | Reagovat

Hm... a tak sa nám Alex s Jamesom pohádali. :D Mala si tu fajn slovné obraty, napr. v tej poslednej vete. To sa mi páčilo, samozrejme ako celá poviedka. :-) A teraz mi tak prišlo na myseľ, že by nebolo zlé mať tu Správu pre autora, to by sme ti potom tam mohli posielať komentáre a nikto by ti ich nevymazával. :-) Teším sa na pokračovanie.

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 11. října 2010 v 23:07 | Reagovat

a já je vůbec nelituju a maj to! :D Alex, ať si jí mám ráda jakkoliv, tak stále nějak vadí... Jamesovi nic za zlé mít nesmím, i kdybych chtěla...
A tvoje dialogy :D ach jé, kdybych tak tohle uměla, nemusela bych se srát s miliony slov popisů, abych se vyhnula přímý řeči :-D

zpráva autorovy vůbec není špatný nápad ;-)

5 Zasněná* Zasněná* | Web | 18. ledna 2012 v 10:29 | Reagovat

Souhlas s Nel-ly, až na to že já mám Alex maximálně ráda. :-) :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.