Kapitola osmnáctá

3. října 2010 v 18:02 | Guenon |  Překrásná lež - HP povídka
Stará. Už zbývají přidat jenom dvě a můžou začít přibývat nové. A když to dopadne dobře, první nová tu bude dneska:D


Pozoroval jsem je zdálky, jako jakýsi slídil či špion, doufajíc v to, co jim přijde jako samozřejmost. Zachytil jsem každý z jejich pohybů, letmých dotyků či nervózních uchechtnutí.
Věděl jsem, že tohle mě nikdy nečeká, rozhodně ne s osobou, po které zjevně toužím nejvíc a píchlo mě z toho u srdce. Já svou ruku do těch krásných hnědých vlasů nikdy nezabořím...

"Copak, hlídáš Náměsíčníkovi záda? Je to od tebe sice milý, ale nemyslím si, že by byl nadšenej, kdyby tě viděl." Vylekal mě z mého rozjímání James.

"To víš, je to sranda. Vůbec neví co rukama, chlapec..." Zasmál jsem se a překvapeně jsem si uvědomil, že to ani neznělo nuceně. Své herecké schopnosti jsme podcenil.

"No jo, můžem bejt pyšný. Heleď vlastně sem se tě chtěl na něco zeptat - Alex mi poslední dobou přijde nějaká divná. Spí po hodinách, je pořád někde mimo radar. Nevíš, jestli se s ní něco neděje?"

"Já nevím. A proč se jí nezeptáš sám?" Pokračoval jsem dál v trénování svých hereckých schopností.

"No já..." Zamyslel se Jimmy.

"Hm? To by mě zajímalo, co z tebe vypadne. A tvoje přítelkyně se má mimochodem jak?" Dráždil jsem ho a upřímně jsem se bavil.

"Cože to?... Jo Lily." Jako by si zrovinka vzpomněl, že existuje.

"Máš snad nějakou jinou, o který nevím?"

"Heh. Neblbni." Choval se James dál divně.

"No a jak se teda má?"

"Já nevim. Teda no... V pohodě. Myslím. Už nějakou dobu sem jí neviděl, učí se na zkoušky."

"Vždyť ty sou až za měsíc. To je skoro věčnost."

"Každej holt nemá rád to dobrodružství z nevědění, jestli ho vůbec pustěj do dalšího ročníku."

"A to já zas jo." Pousmál jsem se při vzpomínce na minulý rok, kdy si je Křiklan zavolal do svého kabinetu a marně zjišťoval, jak to, že naše odpovědi v testech byly do písmena stejné. Možná totiž měli zabezpečené všechno, ale na zrcátka nikdy nikdo nepřišel.

*

Jimmyho nakonec přemohlo svědomí a vydal se navštívit Lily v knihovně. Takže jsem zase osaměl a byl jsem tomu rád. Vydal jsem se směrem k lesu, potřeboval jsem si na chvíli vyčistit hlavu. Když v tom...

"Ahoj Siriusku." Usmívala se na mě Tess Gregoryoá, holka, s kterou jsem se potkal minulý rok v Prasinkách a od té doby na mě vrhá toužbné pohledy.

"Ahoj, Marcy." Pozdravil jsem jí a špatné jméno jsem doprovodil okouzlujícím úsměvem. Zrudla a vykoktala:

"T-tess. Ale to nevadí, jednou si moje jméno určitě zapamatuješ, Siriusi."

"Určitě." Přitakal jsem a pocítil jsem lehké bodnutí vinny - jenže já si vážně nemůžu dovolit vypadnout z role. Ani na vteřinu.

"Nechceš se jít na procházku?" Navrhla a lačně se na mě zadívala.

"Pro mě ze mě." Přitakal jsem odevzdaně a nechal jsem se vláčet jasným směrem - ke komnatě nejvyšší potřeby. Ani jsem se nenadál a dveře se prudce rozrazili, její nenasytné rty byly přisáté na těch mých tak, že jsem se strachoval, jestli se je někdy podaří oddělit. Jednou rukou zajela k mému opasku a druhou mi přejela po páteři - kolikrát jsem už tenhle, přesně ten samý postup zažil.

   I přes veškerou špatnou náladu se mě pomalu zmocňovalo vzrušení a tak jsem vzal situaci do svých rukou - jediných pohybem jsem strhl její plášť a začal jsem mapoval dráhy po jejím horkém těle.

*

Vzbudil jsem se s pomíjivým pocitem spokojenosti a rozhlédl jsem se po místnosti, ve které bylo všude možně rozházené oblečení. Tess ležela na druhé straně postele, černé vlasy jí spadaly do spícího obličeje. Potichu jsme vstal a začal jsem se oblékat. Když jsem úspěšně našel ponožku, která se schovávala za kanapem, udělal jsem poslední věc - z kapsy jsem vytáhl hůlku a poté vyčaroval bělostnou růži. Ta zaujala mé místo vedle Tess. Dveře opět klaply, byl jsem na chodbě a ve vší té samotě mě ani pocit uspokojení nezbavoval prázdnoty, která se v posledních dnech hromadila v mém těle. Nohy mě odnesly pryč od další z dívek, ke které jsem nic necítil, zpět do mého pokoje. Překvapeně jsem se pousmál, když jsem uviděl Remuse sedícího na posteli.

"Co tady děláš?" Nadhodil jsme první otázku, co mě napadla.

"Sedím." Zabručel.

"Tak to jo, ještě žes mi to řekl." Žertoval jsem a marně jsem očekával reakci, Remus jen dál zasmušile koukal do země. "Co se děje?" Zvážněl jsem podle jeho vzoru.

"Nic důležitýho, vážně."

"Se mnou přece můžeš mluvit." Namítal jsem a obdržel jsem jen další bolestný pohled.

"Ne, tentokrát ne." Řekl a bez dalšího vysvětlování se zvedl a opustil pokoj.

Uvažoval jsem o Tess, která se možná již za pár minut vzbudí sama ve svém pokoji a místo mě najde po svém boku růži, která mi pokaždé sloužila k rozloučení. Byla to má jediná tradice, rituál. Možná jen zbavení se viny... Jenže co může růže napravit?

   Napadlo mě, co udělá, až se vzbudí, až zjistí, že je v pokoji sama. Co bych dělal já, kdybych se po noci s jedinou osobou, na které mi záleží vzbudil sám? Nevěděl jsem. Ale byl jsem si jistý, že růže by můj stesk po něm nezmírnila.

*

Jak dny postupovaly, připadalo mi, že moje špatná nálada se táhne jako mor dál a dál. Remus se stále tvářil divně a jakkoliv jsem se snažil promluvit si s ním, nikdy se nenaskytla možnost. Alex mizela na tajná dostaveníčka s Jenkinsem a mě to připadalo, že ji věčné schovávání se začíná značně unavovat. James trávil čas v knihovně, poctivým plněním povinností přítele, ale nadšeně také nevypadal. A tak jsme se všichni utápěli ve svých vlastních problémech, zjevně neochotní svěřit se živé duši.

    Uprostřed svých filozofických úvah jsem na opačné straně společenské místnosti uviděl Alex. Zjevně sotva dorazila a teď se rozhlížela po místnosti. Vydal jsem se směrem k ní.

"Ahoj." Začal jsem originálně. "Poslyš já nevím jak ty, ale mě by se vážně hodilo na chvíli vypadnout. Nemáš zájem navštívit kuchyni, pozdravit starý kamarády a možná zapít špatnou náladu?" Nadhodil jsem potom.

"Víš, že by se mi to i hodilo? Ale žádný srdceryvný rozhovory."

"Žádný srdceryvný rozhovory." Souhlasil jsem, protože se mi to až neuvěřitelně hodilo.

Zbytek cesty jsme strávili mlčky a oběma to zjevně vyhovovalo. Poslouchal jsem ozvěnu našich kroků až k obrazu s nakresleným ovocem.

   Získat alkohol od skřítků bylo až neuvěřitelně snadné. Nebyli schopní odolat šanci udělat nám radost.

"Nějak tak jsem tušila, že přeskočíme tu žrací část a skončíme takhle." Řekla Alex, když jsme se posadili na zem a opřeli se o zeď, každý držíc vlastní poloprázdnou láhev ohnivé whisky, které pravděpodobně zbyly z vánočního pečení. Poté si znovu lokla.

"Nemáš ponětí, co se děje s Remusem? Je nějakej divnej..." Neodpustil jsem si otázku.

"Nevim, ale taky sem si toho všimla. Víš co? Zjistím to. Já to vyšpijóním, hned zejtra to vyšpijóním." Prohlásila s vážností doktora skládajícího Hippokratovu přísahu. To jsem viděl v jednom mudlovském seriálu. Miluju ty jejich vynálezy... Ale nikdy jim neodpustím, že v závěrečné epizodě zabijou George.

"To je fajn." Přitakal jsem.

"Vidíš?" Prohlásila z ničeho nic.

"Co vidím?"

"Mluvíme spolu."

"A?" Nechápal jsem, kam tím míří.

"Takže to jde. Dva lidi opačnýho pohlaví spolu můžou normálně mluvit. Jde to!"

"A o je novinka, protože...?" Otázal jsem se, i když jsem odpověď minimálně tušil.

"No prostě... Ale nic. Nebudeme se tím otravovat. Pamatuješ? Žádný srdceryvný rozhovory. Radši si pojď připít." Prohlásila a zvedla svojí whisky. "Na... Na ultimátní představu dementního konceptu nerealisticý lásky!" A tak jsme na ponuku tohohle prazvláštního přípitku ťukli svým lahvemi o sebe a dlouze se napili.

**

Ráno jsem se vzbudila a, ačkoliv to pro mě byl obrovský šok, následky včerejší pitky byly téměř zanedbatelné. Až na mírnou bolest hlavy mi bylo dobře. S úšklebkem jsem si vzpomněla na včerejší večer, šokovaná, že jsem se vůbec dopravila na pokoj. Poslední věc, co si pamatuju je jak se Siriusem oba narážíme do stejného brnění. Následně nás zasypalo ještě pár dalších.

    Poté, co jsem sešla ze schod, uviděla jsem Remuse. Příhodné.

"Ahoj, Reme. Máš na mě čas?" Vyrušila jsem ho od knihy.

"Jo. Co potřebuješ?"

"Nejsem zrovna filozof a neumím to okecat, tak se zeptám rovnou: Co se s tebou děje? Jestli se to týká tý tvojí blondýny, tak se na to vykašli. Já stejně Siriusovi říkala, že je to špatnej nápad..."

"Cože?" Vykulil na mě oči.

"A kurva."
 


Komentáře

1 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 3. října 2010 v 19:00 | Reagovat

:-D Ten konec nemá chybu :D Chudák Remi, nedivila bych se, kdyby dostal infarkt :-D

2 Pobertka<3 Pobertka<3 | Web | 3. října 2010 v 22:47 | Reagovat

JáJ...:D Nejlepčí je ten konec:_"A kurva" :D

3 miselka miselka | Web | 5. října 2010 v 0:56 | Reagovat

krásne poviedka-super kapitola :D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.