4. Kapitola

24. listopadu 2010 v 20:07 | Guenon |  Vězni osudu - HP povídka
Tak... Je tomu půl roku, co jsem k téhle povídce napsala poslední kapitolu. Hrozné, že? :)
Ale slibuju jí tak dlouho, že přibýt už sand musela. Draco přijde do konce týdne, nebojte, nezapomněla jsem:D
Je krátká, ale delší být neměla. Takhle jsem jí ukončit plánovala...
Vůbec nevím, jestli se to drží prvních tří. Snad... je to tak dávno, víte? :)
A já končím, tady je to, pro vás všechny, co ještě víte, o co jde. :D


Po dalších týdnech byla odpověď jasná - nikdy, nikdy z tohohle pekla neuniknu. I přes veškerou snahu - jakoby v Belatrix to zdánlivě prosté,
krásné a vzácné štěstí ani neexistovala. Byla přesně taková, jakou se zdála - chladná, plná té nejhlubší nenávisti. Říkal jsem si, jestli taková byla vždycky - nebo jestli ji vše, čemu čelila, změnilo na tohle monstrum vytesané z nejledovějšího krystalu čirého zla.

Její nadpozemská krása, jež ovlivňovala mnohé, se pomalu, ale jistě, vytrácela. Zbývali jen trošky, jež se objevovali pouze pokud se člověk pozorně díval - přesné aristokratské rysy ztrácely šílenou masku jen tehdy, když usnula - pokud se nezmítala v nočním můrách. Její noční můry už mě také netrápili. Strojeně jsem ignoroval mučivé zvuky, které v noci unikaly zpoza jejích úst. Zpočátku mi to drásalo srdce - teď už jsem byl laxní téměř ke všemu. A i když jsem jí stále dokola jsem jí opakoval, aby se ponořila do štěstí, které jí vzpomínka přináší - nebylo to nic platné.

"Musíme to zkusit znovu." Uslyšel jsem najednou její hlas - jako by přicházel z nepřirozené dálky, zastřený bolestí a pomalu útočícím šílenstvím. Nepromluvila na mě už téměř týden. Lekl jsem se a upustil jsem láhev s vodou. Velká část se vylila, ale nezáleželo na tom - i voda chutnala jako bezpráví a hořkost, jež byla mým denním chlebem.

"Zkoušíme to pořád - a je to něco platné? Jen mučíme sami sebe. A já navrhuju, že to skončí. Tady a teď - tady, na místě, kde zemřeme." Řekl někdo za pomoci mého hlasu a mých úst. Člověk, který to řekl, byl zoufalý, zlomený a sám - a já jsem to přece být nemohl, vždyť já mám důvod žít. Musím. Protože bez naděje na stálou přítomnost mé holčičky na tomhle světě neměl cenu ani ten nejnicotnější nádech jedovatého vězeňského vzduchu.

"Neptám se. Jen ti říkám, že to zkusím znovu. Tak nasaď trochu víry, máme práci." Zavelela - a, kupodivu, na své vlastní bizardní úrovni, to fungovalo. I přes to, že dny soužení ze mě veškerou víru vytáhly - i přes to všechno jsem s ní cvičil dál.

"Fajn. Ale zkusíme to jinak." Řekl jsem, protože mou mysl uhodil nápad.

"To jsem sama zvědavá." Ušklíbla se, ale já v tom viděl víc. Naději. Viděl jsem Belatrix, která byla ochotná udělat cokoliv, aby zvítězila.

"Takže - pomůžu ti. Nevím sám, jestli to bude možné, ale když jsme učili tu špinavou krysu, Pettergriwea, pomohlo to - jenže tenkrát to dělal Remus. Má to co dočinění s propůjčením pozitivní energie, a tvoje tělo si na to jakoby zvykne a bude pak schopný vytvořit si jí samo."

"To zní jako cirkusová šaráda." Ušklíbla se.

"Máš snad lepší nápad?" Oplatil jsme jí její výraz a po odmlce, jež z její strany nastala, jsem jen dodal: "To jsem si myslel. Takže si sedni, naproti mě, a dej mi ruce." Učinila tak - samozřejmě se to neobešlo bez poznámek, ale byl jsem ochotný je ignorovat. Sedli jsme si naproti sobě, jako v meditačním kroužku, do tureckého sedu a chytili jsme se za ruce - oba s podobným výrazem znechucení. Zajímalo mě, jestli to z její strany bylo také tak hrané, jako ze strany mé. Ruce měla nepřirozeně studené a připadalo mi, že jsou v křeči.

   Museli jsme vypadat příšerně nemístně, kdyby nás tak viděl Jam- Jenže James nás už neuvidí. A já ho pomstím - ovšem abych to mohl udělat, musím se odtud dostat. Proto ta směšná pozice.

"Tak - teď se uvolni a pokus se naladit na alespoň trochu pozitivní vzpomínku, ano? Zbytek udělám já." Navigoval jsme jí a poté, co jsem počkal nějakou chvíli, jsem se začal soustředit na vlastní vzpomínku. Vlastně to bylo prosté - a přitom tak výjimečné. Seděli jsme v obývacím pokoji u Potterových, James zrovna vyprávěl jeden z jejich žertíků ze školních lavic a Lily tekly slzy smíchu. Malý Harry se o svou postýlku podělil s Mag a sám právě zkoušel malinký model kotěte, jež jsem mu přinesl k prvním narozeninám. Mag ho pozorovala a na obličeji jí zářil ten nejkouzelnější úsměv. Remus starostlivě běhal za Harrym, který nadšeně plápolal půl metru nad zemí a vískal radostí. Bylo to naposledy, co jsme se viděli. Naposledy, co jsem se spolu zasmáli. Vzpomínka mi do očí vehnala slzy. Byly to slzy štěstí pro to, co jsem měl, a slzy smutku pro to, co jsem ztratil.

Ucítil jsem Belliny ruce ve svých. Otevřel jsem oči - nic se nezměnilo. Byla pořád tentýž člověk. Porušil jsem spojení - trhla sebou. Když si uvědomila, že to nefungovalo, výraz jí na chvíli zjihl - jen na pouhých pár vteřin. Během těch se toho stalo neskutečně mnoho - věci, které měly nenávratně změnit veškeré následující události. Najednou jsem si uvědomil blízkost jejího obličeje. Uvědomil jsem si nezkrotnou touhu, jež spalovala mé nitro, aniž bych si to do té doby uvědomil - jako by se jí vrátila všechna její aristokratská krása,
pomyslná dokonalost a pýcha. Jako by mi bylo opět jedenáct a znovu jsem čelil té nedosažitelné osobě, jež se objevila z ničeho nic a převrátila mé bytí - alespoň na ten plachý okamžik, alespoň ještě jednou - protože život, to jsou jen tyhle okamžiky. A já věděl, že tohle by pro mě mohl být jeden z posledních.

   K jejímu obličeji mě přitáhla neviditelná síla, taková, se kterou se nedalo bojovat. Poznal jsem šok, jež jí proplouval - ale pak jsem ucítil, že její rty zareagovaly - nejdříve váhavě, poté s větší razancí. Za chvíli už jsme zapáleně bojovali o nadvládu, uneseni vírem emocí.


Nadzvedl jsem se, a uchopil ji oběma rukama - poté jsem jí položil na zem a přitisknul své tělo na její, stále neschopný se odtrhnout od jejích úst. Rychle jsem roztrhl její, časem a vězením již stejně poničené, svršky a odhalil její běloskvoucí ňadra. Položil jsme na ně svou dlaň a ústy jsem se věnoval jejímu krku, přičemž jsme mohl cítil její spokojenost.

   Postupem dalších minut jsme odhodili veškeré nadbytečné kusy oblečení a octili se ve studené cele nazí - jen jeden výmluvný pohled stačil, a slastná cesta do pekla se nenávratně potvrdila v aktu touhy, který byl dočasným osvobozením z mučivých dnů naší cely, ale také nenávratným stanoviskem. Stanoviskem špatným - ale nám v tu chvíli připadalo až směšně správné.


        *                                                               *                                                                *

Opět mě vzbudily až ranní paprsky. Museli jsme prospat strašně dlouhou dobu. Otevřel jsem oči - Belatrix už byla vzhůru, zpět na svém ztrouchnivělém lůžku, dívajíc se kamsi do dáli.

"Tak... Alespoň k něčemu je ta cela s nejpřísnější ostrahou, kam nikdo nechodí, protože z nás mají strach, dobrá." Pokusil jsem se na ní promluvit.

Zdálo se, jako by si teprve v tu chvíli, co jsme promluvil, všimla, že jsem v místnosti s ní. Věnovala mi dlouhá pohled, takový, ze kterého se nedá poznat vůbec nic.

"Alespoň u jednoho z nás je to zapotřebí." Řekla se zvláštně.

"Hm..." přitakal jsem. Vlastně jsem ji nenáviděl - ale v téhle chvíli jsem ji asi i příliš potřeboval. Potřeboval jsem ten pocit, že ještě dýchám, že jsem živý, i když si tak nepřipadám. Myslím, že jsme na tom byli podobně - a že pokud se z tohoto místa kdy dostaneme, vše bude zpět tam, kde to bylo před tím - u války, odporu a krutosti.

"Musím ti něco ukázat." Řekla a přísahal bych, že jsem na jejím obličeji zahlédl úsměv.

"To jsem sám zvědavej." Chvíli jen stála a upřeně se dívala neznámo kam, ale po chvíli přede mnou stála černá puma. Vytřeštil jsem oči.
 


Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 24. listopadu 2010 v 20:51 | Reagovat

krásna kapitola :):):), som zvedavá na pokračko :):):)

2 Bella Black Bella Black | 24. listopadu 2010 v 21:13 | Reagovat

Krásná kapitola :-) Jsem ráda, že se Belle konečně povedlo přeměnit :-)

3 Pobertka Pobertka | Web | 24. listopadu 2010 v 21:59 | Reagovat

Krásná kapča! Těším se na pokráčo :-)

4 lucrecia lucrecia | Web | 25. listopadu 2010 v 15:44 | Reagovat

souhlasím, kapitola byla naprosto skvělá

5 Belatrix Black Belatrix Black | Web | 25. listopadu 2010 v 15:55 | Reagovat

Wooooow! Super, nádherný, aplause! Ten konec se ti vážně povedl. A černá puma, tak to je přeměna pro Bell jak dělaná. Vážně nádhera, úža scénky. :-) Snad nebudeme na další pokráčko čekat tak dlouho jako na tohle :-D xD ;-)

6 Angie Angie | Web | 27. listopadu 2010 v 18:16 | Reagovat

Jsem nejhroznější, nejpitomější a nejpříšernější člověk, kterého znám.
JAK JSEM MOHLA???
Jak jsem mohla si to přečíst až teď?! Bylo to už strašně dlouho, to je fakt, ale tuhle povídku mám hodně živě v paměti, protože je výjimečná a strašně úžasná.
Kapitola byla až hnusně senzační O_O :D Fakt se mi to moc líbilo, nejvíc obdivuju ty pocity, jak to dokážeš napsat, vytváříš z toho dvě protichůdné věci, které jdou perfektně dohromady, když se nad nimi zamyslíš. To se mi moc líbí.
Já jen čekala na to, kdy se spolu vyspí! Bylo to super, osobně z celé scény mě asi zaujaly nejvíc tato slova: slastná cesta do pekla - a to je přesně ono! Člověk by si nikdy neřekl, že cesta do pekla je slastná (pokud není tak vyšinutý jako já a nepřeje si zásadně do pekla :-P ) a přitom, když si vybavíš situaci a charaktery aktérů, tak ano, tohle byla vážně slastná cesta do pekla. Takové větičky na všech povídkách přímo miluju!!!
Takže já jsem s kapitolou nadmíru spokojená, spíše jsem unešená!
P.S. Proč mám pocit, že Bella neměla žádnou šťastnou vzpomínku, dokud si to nerozdala s bratránkem?:-D :-P  :D

7 Belatrix Black Belatrix Black | Web | 28. listopadu 2010 v 16:08 | Reagovat

Oki, dobře, pošli, když je to takhle, tak jo :-) ;-)

8 Belatrix Black Belatrix Black | Web | 28. listopadu 2010 v 22:13 | Reagovat

Zlato, dyť jsem ti psala, že to nebude hned. Posílala jsem ti to na e-mail :-) Mimochodem, už to je na blogu :-)

9 Pee Pee | Web | 28. listopadu 2010 v 23:11 | Reagovat

Kaju se, a stydím.. Já si na váš blogís vzpoměla za celý den jen dvakrát  a čas jsem si našla až teď.. hrozné..
Ale doženu to tím, že ho celý prohlédnu, přečtu a přihodím komenty =)
A strašně ráda sem budu chodit, protože se mi moc líbí váš dess, takže Pee se ještě jednou omlouvá, a jde to napravit.. Fakt jsem nějaká mimo. ŘÍKÁM TO POŘÁD =)
Váš dess jsem si oblíbila =) už na něj nezapomenu =)

10 Therysek Therysek | 29. listopadu 2010 v 14:56 | Reagovat

Já osobně jsem docela ráda, že jsem tvůj blog objevila, myslím, že se mi tady bude hodně líbit...Jak seš na tom ty, si netroufám tvrdit.
Kdo se na tom přičinil? No, tak nějak ještě pořád nemám jasno, ale začíná mi to pomalu docházet.. (že by byl můj počáteční typ doopravdy správný?)
No, řekněme jen, že jsem na základě tvého slohového stylu (, které je mimochdem fantastický a trošku mi vyrazil dech) nepředpokládala, že by to mohlo být tvoje dílo.
PS: za rady ohledně fiflen moc děkuju, taky se takovým způsobem snažím uklidňovat. :-)

11 Therysek Therysek | 29. listopadu 2010 v 18:00 | Reagovat

Počkej, začínám se ztrácet...Tys tedy nepsala ten komentář s trapným jménem TC? (počkat, tak kdo teda? :-D)
¨No, já si hned říkala, že mi to k tvému stylu nesedí, ale začínám mít trochu strach...
Mimochodem: děkuju za hezký komentář k jednorázovce, moc potěšil, zvlášť když vím, jak dobrá spisovatelka seš ty.

12 Therysek Therysek | 29. listopadu 2010 v 18:28 | Reagovat

Ano, já vím, kdo seš a věřím ti, žes to nepsala... Jak bys taky mohla, jakuž jsem řekla, tvůj styl to prostě není. Uř jsem poznala, že jsou někteří lidé prostě jiní než se na první pohled zdají. (pro mě seš jeden velký příklad za všechny - v dobrém slova smyslu)
Počkej...veřejné tajemství? Já myslela, že o tom víš jenom ty, když ses v té jídelně tak krásně dovtípila a já si nedala pozor na pusu. Nevíš prosim Tě, kdo by to mohl napsat? Víš, jak jsi psala o těch tipech...
A jak se mohl stát veřejným tajemství, to vážně nechápu. Dala bych krk na to, že to ode mě věděl jenom jeden člověk - moje nejlepší kamarádka, která ještě neměla přesnou adresu, plus ty, protože jsem se prokecla.

13 Belatrix Black Belatrix Black | Web | 29. listopadu 2010 v 19:15 | Reagovat

Jj, musí to bejt na HP :-)

14 Beltrix Beltrix | Web | 2. prosince 2010 v 21:29 | Reagovat

Tak puma, jo?? Přesně se to k ní hodí ;) Jinak jsem zvědavá na další část, na kterou snad nebudem čekat tak dlouho ;)

15 Maya Maya | 17. prosince 2010 v 22:29 | Reagovat

Páni, to bylo dost dobrý. Nikdy by mě nenapdalo dát ty dva dohromady, ale tenhle nápad dost vítám. Je to něco jiného a opravdu povedeného, mně se to moc líbilo. A líbí se mi, jak se Bella začíná měnit...
A puma...bezva plán...teď už jsou doslova jako pes a kočka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.