Prosinec 2010

Sněhulda aneb Zimní kabátek

26. prosince 2010 v 0:47 | Piece |  Co se nevešlo...
Dlouho jsem nic nenapsala a dlouho jsem tu nebyla. Upřímně můžu říct, že mi to nechybí. Články, které chci číst, čtu. Povídky, které chci sledovat, sleduji. A přitom všem zůstávám sladce nečinná. Ale dneska mi došlo, když jsme po sto letech dorazila na blog, jehož jsme spolumajitelkou, že je žalostně stejný. A ještě ke všemu s podzimním kabátem.

Proto jsme se rozhodla pro změnu. A to změnu čistě neplánovanou a hlavně nedomluvenou se spolubloařkami. Tímto bych se jim chtěla omluvit, že jsme to s nimi neprojednala a chtěla bych jim vzkázat, ať to klidně sundají, zruší a já znovu nastavím ten lay, který naši stránku zdobil ještě před necelou hodinkou. Tak se prosím vyjádřete v komentářích:D

Tímto se loučím s podzimním layem, který posloužil velmi dobře a pokud se sněhuláčci nebudou obecně líbit, tak se sem také vrátí. Pokud se budete chtít rozloučit a zaplakat můžete se kouknout na tuto: http://denlay18.blog.cz/ stránku, kde můžete zamávat šátečkem a uronit slzu:D A tímto také vítám nový lay. Je od Estel/Denaille (odkaz v menu) a kdybych mluvila jenom za sebe, tak ti sněhuláčci jsou boží:D

Ano, jsem si vědoma toho, že tenhle článek byl absolutně nezáživný a že je v podstatě netřeba ho číst, ale zase jsme Vám dala příležitost, aby jste se v komentářích vyjádřili o tom, co vy jako "na to".

Mějte se krásně a já doufám, že vy doufáte, že se brzy zase uvidíme.
Užívejte prázdniny a dárky.
Dostala jsme plyšáka do mikrovlny.
A teď zavřete oči, odcházím...

Piece

Ve-ve-veselé Vánoce :D

24. prosince 2010 v 16:57 | Guenon |  Co se nevešlo...
Tak... je to tady. Už se třeseme jako malí, už počítáme hodiny a minuty... Vánoce! Přijde Ježíšek! To nejprachatější mimčo na zemi, které v plenkách obdarovává celý svět!

A víte co? Ať si věříte v něj, v Santu, v dědu Mráze, v dědu Nováka nebo mamču Novákovou... Užijte si to :-) Celé kouzelné orákulum vám přeje jen to nejlepší. I když nic není růžové, zapomeňme spolu na to a nacpěme si bachory cukrovím, řízkem (ti odvážnější kaprem) a bramborovým salátem. A ukažme, že i my se umíme radovat z těch "maličkostí" jako že jsme živí, zdraví, žijící v internetovém období, s možností plácnout za oceán a bez světové války za oknem.

Dnes je jedno jestli jste rodině napsali básničku, koupili wifinu nebo namalovali obrázek. Dnes tam buďte, usmívejte se, hašte hádky s přísunem vaječňáku,...

... a věřte, že vás máme rády. Vás všechny, kteří jste nás kdy poctili návštěvou, rozzářili náš den komentářem, potěšili kapitolou k nové povídce u sebe na blogu... Bez vás bychom tu dnes nebyly.

*tetička Guenon je svátečně naměkko... Ups :D*

Vždyť od osmi je Popelka. Už jen to stojí za úsměv na tváři. Tak se všichni povinně usmějte, ať už jste "váční lid" či ne. Usmějte se pro každou chvíli, která za to kdy stála a bude stát. I když není nejlíp - zase bude. Dokud máme kde žít, dokud máme tu příjemnou možnost se kdesi vzdělat, dokus máme co papkat...

Tak šťastné a veselé, co nejméně ostrých kostí a krásný zbytek štědrého dne :-)

ježíšek

2. Kapitola - Rozhodnutí

22. prosince 2010 v 22:57 | Guenon |  Ve stínu vycházejícího slunce
Jen aby bylo jasno, je to divné :D Ale i tak komentujte a odpusťte mi, že to trvalo tak dlouho :)

Tlusté vlněné ponožky.

22. prosince 2010 v 16:31 | Guenon |  Co se nevešlo...
Bylo to tak, že? Nebo si to pamatuju špatně? Tlusté vlněné ponožky. Ty a nic víc - no není to sen? Přát si jen ty a nic víc? Je to vskutku mistrná lež. Nejkrásnější lež, co znám...

Když už mluvíme o těch lžích - s tou mou, "překrásnou" je to zlé. Myslím, že ji smažu a donutím se psát Draca. Anebo se vykašlu na své přesudky a napíšu dívčí román, přesně takový, co nenávidím. Když může Lanczlová, proč ne já!
Hlavní postava bude maryška s růžovými kukadly, touhou obšťastnit celý svět a tragickou minulostí k tomu. No ne? Život není pohádka, tak se pro pohádky natáhnu alespoň v tom fantasy světě.

Hlásím hybernaci. Rozumíte mi? Ode dneška platně zalezu do svého smradlavého pelechu a nikdo mě nedostane ven.

Jen abyste věděli - mám se špatně. Jsem vzteklá, uražená, nešťastná a...

Někoho vám představím. Maruška IV., řečená Ploutvička.


Maruška IV.
  (Datum je opět špatně, neumím to přenastavit. Foceno dnes ráno :D)

Dívčina nepříliš fotogenická, ale s upřímným pohledem a vynikajícím talentem nasouchat. Seznámili jsme se během rituálu čištění zubů, vybafla na mě, a od té doby jsme kamarádky. Před spaním jsem jí četla pohádku, poradila mi s mým problémem. Okupuje naši vanu a její osud je velice smutný. Doufám alespoň, že má hodně ostré kosti.

Je to strašně zvrácený rituál - přinést si domů živé zvířátko, pár dní kvůli oželet mytí (Lidi, smrdíme. Je to děsné. Zvracím.) a pak ho pomocí paličky na maso připravit o život. Až já budu dospělá, zakážu to.
Ale vážně... kdo to vymyslel? Je to kruté a smrdí to. Nejen obrazně řečeno.

Jsem zlá. Každý rok rybku pojmenuju a chodím si sní povídat, a proto když "vrah" (mamička) musí jít na věc, výčitky svědomí jí nejdřív donutí vyžahnout polovinu Ferneta.

Já jsem osobně "vánoční člověk". Vánoce miluju - i s hádkami, tlačenicemi při nákupech, vystresovanou atmosférou a vším tím břečoidním sněhem k tomu. Miluju je celé - i s těmi věcmi, které hodně lidí nutí je nenávidět.
Kdo by nechtěl nacpat si bachor cukrovím, zase jednou si užít Marzíka, Popelku a všechny ty úžasné pohádky?
Cukroví jsem pekla se smrkovou větvičkou za uchem a vánočním řetězem kolem krku, dobrovolně uklízím a užívám si balení dárků. Koledy zpívám nahlas a hodně falešně. Úspěšně jsem nakazila celou rodinu.

Ne, že by všechno bylo ideální. Problémy se noří, já nic v klidu nemám, ale to nevadí. Vyřeší se to. Jsou Vánoce. Tak nasadím kulicha, postavím sněhuláka, přislušné kaziče pošlu do "příslušných" míst a bude... Všechno bude dobré. Tedy až na Maruščin osud, s nímž bohužel nic udělat nemohu.

Půjdu. Okomentovat články u vás, které mám už všechny dávno přečtené, ale byla jsem líná se vyjádřit. Pak se vrátím k Johtové lize. (To je další Vánoční tradice - opět si užívat významné pokémonové turnaje :D Mimochodem... Kdyby takový Gary byl skutečný, asi se z něj půjdu pochat:D A to i přes to, že je mu asi jedenáct :D - a to říká osoba, jež pod dvacet jde jen s nakrčeným čelem. Takže mi věřte, že to něco znamená :D)

V peněžence mě pálí občanka a v hlavě otázky.

12. prosince 2010 v 17:01 | Guenon |  Co se nevešlo...
Je to divný pocit. Pořád se dívám, jestli nezmizela. Nikdy bych neřekla, že se občanky vůbec dožiju. Je divná. Je moje. Nechápu to. Nepřipadám si na ní dost stará.

Vždycky jsem jí po všech požadovala, s úctou ji okukovala - teď mám vlastní. Strainge, že? Není nutné říkat, že vypadám jako po lobotomii, po třídenní kalbě a po zastřelení Bambiho k tomu. Navíc mám hlavu na křivo... A neskutečně titěrný podpis. Jakože... na výšku půl milimetru. Chápete, proč ho tak zmenšili? Já ne :)

Všechno se mění a všechno zůstává stejné...

Chtěla bych jít na houby. V zimě na to mám vždy perfektní náladu. Proč jen v zimě nerostou houby?...

Smazala jsem článek, který jsem napsala včera. Byl ostudný - o ničem, trapný a nedůstojný. Tak mi ho promiňte a ignorujte, že jsem kdy cosi takového vůbec napsala...

Něco se přece musí stát! Nenávidím tuhle ospalost, ten protáhlý znuděný výraz, ty plytké prodlužovačky před tím... Před čím vlastně? Nevím. Jenže jsem si jistá, že něco se musí stát. Jinak zešílím.

Doporučím vám seriál. A skutečně - věřte mi protentokrát - stojí za to. Žádné pitomoučké roztleskávačky, žádné trapné první milovaní za světla svíček, žádné bohaté dětičky, žádná americká fikce... Realita, vážnění. Ta nejsurovější, nejupřímnější, nejšílenější realita.

Skins je britský seriál o partě (silně nadnesený výraz) adolescentů. Je to bezpochyby nejlepší seriál na "teen" poli a jeden z nejlepších seriálů vůbec.
Je to seriál, který vás přiměje brečet, smát se, nadávat, křičet a radovat se. Ukazuje všechny existující emoce - a přinutí vás je všechny pocítit.
Dotýká se problémů, do kterých se američani ani neodváží pustit - a všechny je smíchává v jedinečné esenci skutečného života.
Ano - umějí být bizardní. Někdy budete jen šokovaně zírat ještě dlouho dobu po tom, co uběhnou závěrečné titulky.
Drogy, anorexie, sex, láska, nenávist, nevěra, přátelství - a mnoho dalšího.
Jsou jedineční. Každá z postav se dostane pod vaši kůži. Jediněčná Cassie, má nejoblíbenější postava, je kapitola sama o sobě. Každé její wow, každá zmíňka o tom, že týden nejedla, aby mohla být lovely... Nenašla jsem člověka, ktarý by jí nepropadl. Je jako z jiné planety.
Tony, nejprve bad boy, poté... co vlastně? Jeho postava se vyvíjí až neuvěřitelně. A je dokonale zahraná - běhá z toho mráz po zádech. Chris - se zdí pokrytou obaly od prášků a smutným osudem. A Sid - náš Sidney... Věčně v čepici, tak trochu mimo mísu... Maxxie, nejsladší gay všech dob s neskutečně úžasným tanečním talentem, zamilovaná Michelle, muslim Anwar, Jal, v druhé sérii děsivá Sketch - kterou i když pochopíte, budete se bát.

Dalo by se říct o moc více - a přece by to nebylo dost. Je to dokonalý počin. Zanechá stopu - a prody slz. Boří všechna zajetá klišé.

It´s wild, wild world...

Zkuste to - a propadnete.

Skins má momentálně 4 série, ale ve třetí se kompletně změnilo obsazení a už to není ono. I druhou generaci si možná oblíbíte, ale to pravé a jedinčené Skins - to jsou první dvě série.

A věřte - když už to vypadá na happy end, vždycky se najde autobus, jež vás přejede.

A já půjdu - ukuchtit něco k večeři a zkusit přesvědčit mámu, jestli můžu zůstat doma. Je mi totiý blbě, víte? :)

A nepíšu. Nenacházím vhodou inspiaci.

Tak... zrad :)

Patnáct! Patnáct...

6. prosince 2010 v 16:27 | Guenon |  Co se nevešlo...
Tak. A je to tu. Patnáctiny.

Městský hokej, drogoví dealeři a omrzliny.

4. prosince 2010 v 21:57 | Guenon |  Co se nevešlo...
Byla jsem se (nedobrovolně) podívat na hokejový zápas, který se udál v našem miniměstě. Jediné, s čím jsem mohla hokej srovnávat, byl zápas profesionální - a haha:D Někdy mi proplouvalo hlavou, že tohle bych dokázala i já. Jeden tým dokonce postrádal trenéra a jejich střídačka vůbec vypadala ještě smutněji, než ta druhá.
Hokejisté byli zjevně nějaké zbytky - od dvaceti do padesáti, hádám. Někdy to bylo vtipné. Byl tam jeden, co měl typicky vikingskou zrzavou bradku a vypadal, jako když si na hokej odskočil ze své dračí lodi.

Diváctvo skýtalo nás, pár najivních otců (dědečků) a asi desítku obdivuhodně věrných přítelkyň, jež čekaly na své zpocené protějšky, kteří se jim poté, co se mužsky poplácali po rameni - tak, jak to příroda káže -  vrhli do náruče a zlíbali jejich až přespříliš leskem "ozdobená" ústa. I přes to musíme obdivovat jejich odvahu - stály tam hodinu a půl ve svých přespříliš obtažených legínách zastrčených v kozačkách na odpudivě vysokém podpadku a drželi kabelku, která podle velikosti vážila minimálně pět kilo. Čest jim.

Nudila jsem se k smrti a tak jsem zírala všude kolem - a čeho jsem nebyla svědkem, že? Drogového obchodu.
To se tak sešel chlapec s černou kapucou, pod kterou měl hučku s nepřizeně rovným kšiltem, chlapec s palestinou a ostny v obočí, a ještě jedna holka, v jejíž velikosti se už žádný styl nevyrábí.
Chlapec č. 1 zalovil v peněžence, vyndal něco, co se výrazně podobalo tisícovce (ale kdo ví, já tisícovku už neviděla hoodně dlouho) a za výhodně širokými zády dívky to podal chlapci 2. Poté si něco nenápadně hodil do úst a zbytek toho něčeho ještě nenápadněji dal do kapsy. A domácí dali gól. Jej! :D

Vidíte? A to se děje v našem zapadákově.

Mimochodem, i přes dva svetry, lyžarskou bundu, čepici, rukavice, šálu a jiném nesmysly jsem asi umrzla. Další body navíc těm slečnám v legínách a kožených bundičkách. Teď se klepu nad čajem, nechávám si načíst americký seriál známý svým talentem na vymývání mozků a píšu vám další článek o ničem. Proč? Protože je to jediné, na co mám čas.

Zítra mě čeká poslední den mé čtrnáctileté existence, v pondělí patnáctiny. O tom, jak se toho děsím, bude samostatný článek. A vůbec... prostě v pondělí očekávejte narozeninový článek, na kterém se mám v plánu vyřádit. Když mi bude hodně hrabat, udělám průřez rodiným albem... Ale  pochybuju:D na to si v anonymitě až moc lebedím... :D

Tak žijte blaze, oblékejte se teple, nedrogujte (nebo jen lehce... ok? :D) a vůbec. Prostě tak obecně :)

Já se loučím... :) (navěky! muhaha!:D... ne, to byl jen trapnej vtip. Co já bych bez vás dělala? :D)

Odhoďme pouta. Vždyť já chci žít!

1. prosince 2010 v 19:18 | Guenon |  Co se nevešlo...
Sníh... Je všude. Ovládl i náš zapadákov. A mě přivodil neskutečnou euforii.

Dnes jsme byly se spolublogařkami opět na návštěvě našeho oblíbeného podniku. Pizzerie. Opět jsme si to užily, smály se přes celý lokál a probíraly dokonalé nesmysly. Tyhle chvíle mám ráda.

Ale to není to, o čem jsem chtěla mluvit. Když jsem šla domů... Sněžilo. Tak krásně. Hustě, dokonale. Mrzlo. Jeden téměř neviděl. A... bylo to tak krásné. I přes těžkou tašku jsem prostě nedokázala jít domů. Bylo to příliš kouzelné. A já jsem si nemohla dovolit to kouzlo narušit. Ani přesně nevím, kam jsem šla. Tedy vím, ale nevím, proč jsem tam šla. Jen jsem se nachávala unášet vlastní hlavou, příběhem, který se najednou zjevil. Domů jsem dorazila v šest, za tmy, s průšvihm na krku, protože jsem o sobě nedala vědět. Nedošlo mi, že bude tak pozdě. Čas si běžel sám, mimo mě...

Kéž bych měla psa. Chodila bych takhle sama častěji. Je to neskutečně osvobozující. Nemuset mluvit, a užívat si dokonalý mír sama se sebou. Chytla mě z toho zasněná nálada a vrátila se mi rýma.

Tuhle náladu mám ráda. Prává přichází once in a blue moon, ale vždy stojí za to. Vždy z té nálady píšu. Tentokrát nechutně sladkou jednorázovku. Asi bude nezveřejnitelná. Píšu nesmysly... I když hryže červ zvaný výčitky svědomí, protože kapitolovky odsunuju na vedlejší kolej. Za to bych se měla stydět.
Obzvlášť toho Draca bych chtěla přidat co nejdřív. (když už konečně přesně vím, o co v něm půjde. Mimochodem... Proč jsem tu povídku rovnou nepojmenovala Draco? Měla bych to jednodušší. Stejně si ten název nepamatuju.)

Nesnáším facebook. Já vím, že to víte, netajím se s tím... Jen mám náladu to hlásat. Bere svobodu ducha... Krade vítr. Ničí lidi... Nebo, v horším případě, nechá projevit se lidi, o kterých jsme nevěděli, že to bylo tak zlé.
Jako jedna spolužačka. Rok se mnou na něj nadávala, a pak na informatice spatřím, že prolézá čísi fotešky. Když se jí zeptám, co se to kurva děje, jediné, co mi poví je: "Ondra ho má taky."
Ondra byl antifacebookář. A ona celou dobu nadávala jen, aby ho zaujala. Já vím, zním pateticky, ale... Přijde mi to strašné. Dobře, ať si ho proboha i snad má, pokud ji to baví, ale tohle... Prom mě je to to nejhorší, co člověk může... I vrah má své důvody. Ona ne. Má důvody jiných. A to nenávidím.
Možná, že vám to přijde jako chabý konec kamarádství, ale mě to přimělo vidět i věci jiné. To, co jsem si vymlouvala. Že vše na ní je falešné.

Nenávidím facebook. Ukazuje lidi takové, jací jsou. Ukazuje je pomocí stupidního statusu.
Tak co si napíšete?
"Zastřelím svou matku! Ale bude to ok, protože Ondra jí zastřelil taky!"

Já jen... je to smutné.
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.