Jednorázov povídka - Tajemství: část druhá

14. prosince 2011 v 19:48 | Guenon |  Jednorázovky
Olrajt, takže - nejprve varování. O tom, že jsem to přehnala víc, než jsem čekala, a tak tahle povídka bude mít 3 části. Jinak řečeno, tohle není konec. Převzalo to kontrolu, jak říkám. Další už bude poslední, slibuju.
Jinak se varování nemění. 12+, lehký incest, slash.
A... mám z psaní téhle povídky zvláštní pocit, víte? Jako by... Pořád se bojím, že to něčím hrozně shodím. Že jsem to celé napsala úplně špatně.
No, komentujte :) Ok?



Vánoce toho roku byly zvláštní - namísto obvyklé návštěvy Doupěte a dlouhých, usměvavých rozhovorů, které se často protáhly až do ranních hodin, zůstali Potterovi doma. Jejich dny v Godrikově Dole byl podivně smutné. Jako by se nikdo nechtěl vzdát se podzimní pochmurnosti.
Čerstvě napadlá vrstva bílého sněhu jako by vše jen zhoršila. Zdálo se, že Ginny Potterová nikdy nepřestávala plakat. Všichni si zvykli na rudou auru, která její oči teď opouštěla zřídka kdy. Harry Potter zůstal ten Štedrý den v práci - bylo to poprvé za jeho dlouho kariéru hlavního bystrozora, kdy se vzdal svátků v rodinném kruhu. Lily Potterová si myslela, že její rodiče rozvádějí - a jako každé dvanáctileté děvče, i ona se tomu snažila zabránit všemi možnými prostředky.
Vždy to byla ona, kdo do obývacího pokoje přinesl hru Řachavého Petra, a štěněčíma očima donutila rodiče, aby nasadili falešný úsměv a ke kartám si - bok po boku - sedli.
Ale namísto obvyklých zvuků, které partie v jejich domově doprovázeli, totiž smíchu a radostných výkřiků, jste mohli slyšet jen ten nejhorší druh ticha, občas naplněného hlasitým projevem karet samotných.
Ovšem v nešťastném domě byl jeden pokoj, kam špatná nálada nikdy nedolehla. Každý večer jej naplnily šťastné tváře dvou černovlasých chlapců - tak podobných, a přece tak jiných - kteří se jednoduše nedokázali přimět cítit nic jiného, než štěstí. Pokaždé až pozdě po půlnoci mohli na několik málo hodin přestat předstírat. Vrhli by se jeden druhému do náručí a šeptali si krásné nesmysly - o tom, jak všechno bude dobré. O tom, jak spolu překonají vše. O tom, že láska je silnější, než jakékoli jiné kouzlo.
Těch několik dní byly ty nejlepší, které kdy zažili - nejlepší, jaké kdy zažijí. Protože každá pohádka musí skončit.
"Myslíš si, že se mamka s tátou hádají kvůli nám?" Zeptal se Albus svého bratra jedné pozdní noci - nebo spíše jednoho brzkého rána. Jemnými prsty přitom nevědomky přejížděl po jeho stehně - nahoru a dolů, nahoru a dolů, vždy zastavující těsně před jeho údem, který si veškeré Albusovi pohyby uvědomoval až příliš dobře. Před hranicí, která zatím čekala na zboření. Před jedním z posledních kroků do věčného zatracení.
Ale tak Albus neuvažoval. Něžné škádlení nemělo mít dráždivý podtext. Jednoduše se Jamese chtěl dotýkat.
"Nevím," řekl James popravdě. Jeho hlas zněl zastřeně a hluboce. "Nemám ponětí, co ví, a nebo co si myslí - ale něco se děje." Dodal a vzal bratrovu neposednou ruku do té své. Něžně přitiskl svá ústa na ta Albusova a poté se beze slov zvedl.
Al chvíli překvapeně zíral na dveře toalety, které se za Jamesem zavřely.
Přece by ne-? Nemohl by takhle - s Albusem, za tenkou stěnou?
Ale zjevně ano.
Při představě na to, proč a kam James šel, se mu zvýšil tep a v krku se mu vytvořil obrovský knedlík. Těžce polkl a pokusil se začíst do učebnice přeměňování, která mu ležela na stole. Ale jeho myšlenky stále bloudily směrem k jejich koupelně.
Nechtěl, aby jeho hlavou proběhla touha, která zahrnovala cosi jako kéž bych mohl být jeho rukou. Stěží ale mohl ovládat své myšlenky.
Zhasnul stolní lampu a lehnul si do postele. Byl si jistý, že ho čekají velice příjemné sny.
*
Lily, s notnou dávkou pomoci od tety Hermiony a strýčka Rona, přesvědčila jejich rodiče, aby se na oslavu Nového roku vydali k Weasleyovým.
Dům Rona a Hermiony byl jen několik minut chůze vzdálený od Doupěte, a tak byl ideálním místem pro novoroční radovánky. Artur a Molly by se, jako každý rok, po půlnočním ohňostroji vytratili - ve věku téměř osmdesáti let se nikdo nemohl divit - a zanechali mladší generaci jejich radovánkám v podobě alkoholu a rachejtlí z Kratochvilných kouzelnických kejklí.
Al cítil, že ten večer bude znamenat něco výjimečného. Nevědomky si rukou přejel po kapse, ve které schovával neviditelný plášť svého otce.
Zábava se rozjížděla a okolo desáté večer již residence Weasleyových praskala z neobvykle vysokého počtu hostů. Hermiona si ten rok opravdu dala záležet - celý dům vypadal báječně, zářil slavnostními barvami, všude poletovali tácy s občerstvením a bezedné sklenky s šampusem každému prakticky narážely do hlavy.
I seznam hostů byl neobvykle pestrý. V davu se dali zahlídnout vysocí ministerští úředníci - zcela nevhodně ověnčení havajskými věnci a s párty čepičkami na pečlivě načesaných vlasech - ale také téměř všichni spolužáci jeho rodičů - Ginny se s ruměncem v tváři pozdravila s pohledným mužem ve středních letech s tmavou pletí a Harry se přátelsky bavil s drobnou Číňankou, které se za sukní stále držel její velice nervózní a velice mudlovský manžel.
A k Alově velkému a neovladatelnému podráždění byli pozváni i jejich přátelé z Bradavic. Lilyiny spolužačky z Mrzimoru se neustále chichotali a házeli všeříkající pohledy jak směrem k Jamesovi, ale i k Alovi - což bylo novinkou. Dívky se na něj obvykle ani nepodívali a rovnou se zaměřili na jeho staršího bratra. To Roseiny spolužačky z Havraspáru na oba dva bratry koukaly jako na nevyspělá telátka, která jejich velikosti nemohou sahat ani po kotníky. Al jednu z nich slyšel o Jamesovi prohlásit, že je to nevyspělé ucho. To bylo pobuřující, jelikož výše zmíněná byla o rok mladší, než to takzvané ucho. Holky jsou jednoduše divné.
Al v Bradavicích neměl příliš přátel, a tak se Hermiona - rozhodně to musela být Hermiona - rozhodla pozvat jeho jediného mužského spolužáka ze Zmijozelu. Scorpiuse Malfoye.
Scoripus byl zvláštní Zmijozel. Zdálo se, že do své koleje vůbec nezapadá - byl příliš uzavřený, příliš chytrý a nedostatečně zlomyslný. Většinou se veškerému studenstvu stranil a trávil své dny zavřený v knihovně - a tak v něm Hermiona přirozeně našla sympatie.
Al by byl přísahal, že blonďák byl donucen přijít svými rodiči. Ti se oba špatně smiřovali se svým nespolečenským synem, outsiderem jejich bývalé koleje. A tak ho, zjevně v čirém aktu zoufalství, dokonce přinutili jít se bavit k Weasleyovým.
Al by pravděpodobně mohl spočítat na prstech jedné ruky to, kolikrát s mladým Malfoyem vůbec mluvil.
Ovšem nic z toho nebylo to nejhorší - zdaleka, zdaleka ne.
Na oslavu byla pozvána i Jamesova přítelkyně. Alovi se chtělo křičet, když okolo jedenácté hodiny proletěla dveřmi jako velice nepříjemné tornádo a skočila Jamesovi do náruče.
Okamžitě jeho ústa zajala v žádostivém polibku.
Al si nemohl pomoci - musel je sledovat. Pohled na každý dotek, s takovou lehkostí a samozřejmostí provedený všem na očích, mu pokaždé jen zakroutil nožem v srdci, ale nedokázal odvrátit zrak.
Viděl, jak ho vzala za ruku a beze slov se podívala na místnosti, které byly nad schody. Chtěla, aby šel s ní.
Viděl Jamese, jak se rozhlíží po pokoji. Hledal ho. Albus navzdory sám sobě vstoupil ještě více do stínu. Nechtěl, aby James věděl o tom, že se Al celý večer nedokázal podívat jinam, než na něj. Chtěl, aby odstrčil tu dlouhovlasou nestvůru a šel ho hledat. Šel ho políbit o půlnoci.
Ale namísto toho se nejstarší syn Harryho Pottera nechal odvést do horního patra.
*
Když viděl July Petersonovou, obkročmo sedící nad jeho bratrem, s pohyby boků naznačujícími přesný průběh událostí, necítil vztek ani nenávist.
Pohled na mladou hnědovlásku, která si s vášní a touhou vzala panictví - panictví, o kterém si Al vždy myslel, že čekalo na něj - jeho Jamese, jej zanechal podivně chladným. Když rychlými pohyby otevřela jeho poklopec a uvolnila ho z kalhot, nepomýšlel na to, jak moc sám toužil po tom se tohoto kousku Jamesovi bytosti dotknout.
Jako by vše pozoroval z obrovské dálky, jako by neviditelný plášť, pod kterým byl schovaný, zaštítil veškeré emoce, které by teď měl cítit a zanechal ho jen se spalující prázdnotou. Možná to měl být trest vyšší moci - i žal byl příliš velkým darem pro chlapce, který měl tu obrovskou smůlu a zamiloval se do vlastního masa a krve.
Pohyby páru před ním nabývaly nutnosti a potřeby. James zaklonil hlavu a protočil oči v přívalu extáze. Zvuk, který vydal, docestoval až k Albusovu vědomí.
Jako by se celý ten velký opar naivní dětskosti přeměnil ve skutečnost.
Al se vrhl ven ze dveří, nezajímalo ho, že tím dá najevo svou přítomnost. Musel utéct. Musel utéct od dvou milenců, kteří mu tak zapáleně ukazovali vše, co neměl a nikdy mít nebude.
Dostat se z domu bylo lehké. Plášť jej spolehlivě ochránil přede všemi, co mohli sledovat a ostrý zvuk naplil jeho plíce.
Nehodlal se opít - nebude jeden z těch lidí, kteří utopí svůj žal v alkoholu. Namísto toho - protože to byl nejlepší nápad, který dostal, se rozhodl postavit sněhuláka. Protože při práci se lépe pláče. Protože kdyby se měl ponořit do svého nitra, utopil by se v žalu.
Když měl slušný základ na první kouli, najednou mu vše došlo. Právě viděl jediného člověka, kterého kdy mohl milovat, při sexu s jinou osobou. A jeho řešením bylo udělat sněhuláka - tak, jak to dělávali s Jamesem, když byli malí a jejich rodiče se hádali ohledně běžných vánočních problémů. Protože Vánoce byly svátky stresu a nepohody, to věděl každý. Vždy si svorně nasadili rukavice a vydali se do sněhu.
Teď se jeho situace ale zdála o dost horší. Ruce mu mrzly a byl sám. Sám.
Trpět s zdálo jako dobré řešení.
A tak se smál - byl to takový druh smíchu, který strašně snadno přejde do pláče. A to se také stalo. Objal horu stěsnaného sněhu a nechal slzy, aby opustily jeho tělo.
Nevěděl, jak dlouho tam ležel, ale když ucítil teplou ruku na svých zádech, měl už celé oblečení promáčené a klepal se zimou.
Otočil se na nově příchozího, očekávající Jamesův obličej a dlouhou řadu výmluv a omluv, kterým by nakonec uvěřil - protože tomu tak bylo vždycky. Protože říct ne Jamesovi nebylo možné.
Překvapeně sebou trhl, když místo oříškových očí uviděl pár bouřkově šedých a místo rozčepýřených černých vlasů hladké a perfektně upravené blonďaté.
"Scorpiusi," řekl překvapeně, když už rentgenující pohled druhého chlapce nedokázal vydržet. Nemluvil - jen se na něj díval s pochopením v očích. Jeho ruka nikdy neopustila Albusova záda. Nervózně si odkašlal. "Co tady děláš?" zeptal se poté. Stále nic.
Blonďák si klekl do sněhu vedle něj a jejich oči teď byly na stejné úrovni.
"Musí ti být hrozná zima. Pojď, dostaneme tě dovnitř," ignoroval jeho otázku.
Al rezolutně zakroutil hlavou: "Ne, nechci, aby mě… Nechci, aby mě teď nikdo viděl."
"Myslím, že to půjde zařídit," ušklíbl se Scorpius a zvedl plášť, který zapomenutě ležel u Alových nohou.
Scorpius ho odvedl do pokoje, který Albus podle nesčetných plakátů Kudleyských Kanonýrů rozpoznal jako Hugův. Posadil ho na malý gauč a poté stáhl přikrývku z postele. Přiměl jej se do ní zabalit - zacházel s ním jako se svým malým dítětem, o které se musel starat. Albus zjišťoval, že ho jemná pohlazení bledého chlapce těší. Jako by jeho bolest trochu otupěla.
"Pověz mi, co se stalo," vybídl ho blonďák po chvíli. Bylo to poprvé, co jakkoli okomentoval Albusův stav. "Nemusíš se bát. Nikomu nic nepovím."
"Já… Nemůžu," povzdechl si Albus. "Nechci, abys mě nenáviděl. Nemůžu ti to říct."
Scorpius se mu vážně podíval do zelených očí. "Věř mi, že nikdy bych tě nemohl nenávidět. V tom je ten problém," řekl mu poté. Albus cítil slzy, které se po jeho slovech neovladatelně prodraly z jeho očí - ta stejná slova slyšel od Jamese. Ta stejná slova!
Jako by hráz zadržující veškeré pocity, které v sobě Albus měl, byla protržena mocnou a nezvratnou kletbou.
Svěřil se tomu nejméně pravděpodobnému člověku. Někomu, s kým se znal již čtyři roky a nikdy s ním ani pořádně nemluvil.
Ale teď bylo mluvení se Scorpiusem bylo snadné. Chlapec pozorně naslouchal a občas s podporou stiskl Albusovo rameno - v jeho očích se nikdy neobjevil odpor ani opovržení.
Al mu řekl vše, během krátkých minut vylil svou duši do jeho pozorných očí. Věřil mu - něco ve Scorpiusově pohledu ho přimělo věřit, že to je bezpečné.
Ano, cítil se bezpečně. Bylo přirozené, s tím, jak jeho příběh skončil, obtočit své ruce kolem pevného těla a přijmout od něj útěchu jako od dlouholetého přítele.
A pak slyšeli odpočítávání.
"Šťastný Nový rok, Albusi," řekl mu Scorpius a podíval se na něj zvláštním pohledem. Al si krátkou vteřinu myslel, že jej políbí. Ještě kratší vteřinu si myslel, že se nechá políbit. Ale blonďák se zvedl a s: "Uvidíme se ve škole," odešel.
*
James o incidentu s July nemluvil - další noc v Gringotově Dole ulehl vedle Albuse se stejnou grácií jako vždy jindy.
Al si uvědomil, že není schopný svého bratra konfrontovat. Nechal ho tisknout jemné polibky podél jeho čelisti. Nechal ho líbat jeho ústa. Nechal ho usnout vedle něj - tak jako vždy. Jako by se nic nezměnilo. Ale Albus veděl, že se změnilo všechno.
Teď ale spolykal hořké slzy a dovolil si předstírat, že okolní svět neexistuje. Ještě jednou. Kdyby to mělo být naposledy.
 


Komentáře

1 chillychilly chillychilly | Web | 14. prosince 2011 v 21:22 | Reagovat

Tyjo, píšeš nádgerně. Většinou mě nebaví číst takhle dlouhé kapitoly, ale tohle jsme zhltla najednou. Máš velké plus za Skorpiuse :) ale trochu jsem čekala nějaký slashík s ním. Musím říct, že co se týče slashe, držíš se hezky v mezích, není to přehnané, je to spíš praslash a je to krásně uvěřitelné. Už se těším na další kapitolu

2 Guenon Guenon | Web | 14. prosince 2011 v 22:12 | Reagovat

[1]: Jé, děkuju! A Scorpík... Hehe, má další Malfoyovská láska. Nechci moc przoradit, ale řeknu, že jsme ho neviděli naposled - všechno má svůj čas. (a to tohle měla být jednorázovka na dvě stránky! sakra:D)
A tady jde o ten incest - proto je to hodně až do toho preslashe zasahující. Mám zábrany, přecejen. A tak je zatím mají i mí chlapci :)
Budu se snažit dopsat to co nejdřív. A vážně díky :)

3 Jenny Jenny | Web | 15. prosince 2011 v 20:53 | Reagovat

Scorpius to je prostě.. Rr :D Ale na svého tatínka Dracouše prostě nemá <33 ;) :D Začíná se mi to zamlouvat čím dál víc takže nechápu tvůj zvláštní pocit úplně upřímně řečeno :D
Mě se to líbí je to dost originální a neobvyklé. Nedokázala bych tohle napsat, protože jsem zvyklá prostě na tu dobu, kdy je Harry v Bradavicích.
Jen tak dál, byla povedená kapitolka a těším se na další !  ;)

4 55 55 | 15. prosince 2011 v 22:20 | Reagovat

teď jsi mě málem rozbrečela :-) ty Alovy pocity byly tak krásně uvěřitelně popsaný :-) nemám slov, píšeš prostě nádherně :-)

5 Guenon Guenon | Web | 15. prosince 2011 v 23:23 | Reagovat

[3]: Scorpiuse mám moc ráda... :D Muhaha. Drarry a ASS :) jednoduše. A tak Draco je Draco, navěky, že? :)
A já třetí generaci čtu docela hodně, v tom není problém - spíš si nejsem jistá v incestu. A nešťastné lásce. Lásce, vlastně. Nikdy jsem nic z toho nezažila, a tak je to prostě improvizace.
Každopádně děkuju moc za komentář :) Poslední část - když to vyjde - tu bude v sobotu.

[4]: Rozbrečela? Vážně? Páni. To se mi často netává. Děkuju. :) A... jsem ráda, že to Aloušovi věříš. Já si jeho uvěřitelností nebyla vůbec jistá. A dík moc :)

6 Kristen Kristen | 16. prosince 2011 v 10:58 | Reagovat

Dosť dobré :)

7 cincina cincina | Web | 16. prosince 2011 v 18:00 | Reagovat

Je to dokonalé :)...Mám slzy v očích ♥ :)

8 Guenon Guenon | Web | 16. prosince 2011 v 22:29 | Reagovat

[6]: Děkuju :)

[7]: Páni, díky moc. A slzy? Vau. :) (muhaha. Počkej na příští část, to jim teprve dám. :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.