Jednorázová povídka - Tajemství: část první

9. prosince 2011 v 22:04 | Guenon |  Jednorázovky
Prakticky jsem se zbláznila. Začala jsem číst fafiction na Pokémony (ten Gary je vám ale prasák! :D). To to vystihuje, ne?
Každopádně. Tohle je takový hokus pokus o tom, jestli moje malá pisatelská osůbka dokáže popsat incest. Je to první část, protože příběh opět převzal kntrolu nad autorem... A nějak se to zvrtlo.
Je to prakticky nevinné, ale kvůli incestu dáme 12+. Druhá část bude možná vyšší (spíš ne).
A... nemyslím si, že se to povedlo, ale chtěla jsem to zkusit. Snad vám to něco řekne už i takhle, z části bych to tak chtěla i ukončit, ale je mi líto toho naplánovaného konce. Dejte vědět, co si myslíte... O ukončení i o celém pokusu. Komentáře vyžadovány, ok?
Věnováno všem zlatíčkům, které se vyjádřili nad mým slash pokusem číslo jedna. Děkuju :)


Chovali tajemství. Temné tajemství, jehož kráse by nikdo nerozuměl - nejednalo se o akt vzdoru, nejednalo se o hormonální sexuální experimenty. Jednalo se o lásku.

Bylo snadné zavřít oči, ale spánek nepřišel. Ne bez hřejivého těla po jeho boku. Ne bez uklidňujícího tlukotu milujících srdcí - tu píseň, bez které už nechtěl dýchat.

Jeho vztah s Jamesem byl zvláštní - ve dne se hádali, hašteřili, soupeřili o pozornost rodičů a o přátelství Teddyho Lupina. Jako každí jiní sourozenci.

A pak přijde noc - a James se uchýlí do tepla jeho postele, hladí ho po vlasech a drží ho za ruku. Občas mu vtisknul jemný polibek na jeho čelo - občas uvěznil jeho tělo pod svým vlastním a dlouhé minuty se hleděl do jeho zelených očí. O těchto momentech Al smýšlej jako o definici dokonalosti.

Každé ráno je pak stejné. James spěšně vyskočí z jeho postele a ulehne do vlastní, čekající na nevyhnutelný budíček jejich mladší sestry.

Nenávidící se za předchozí noc. Za tu noc, kdy byl opět jiným člověkem - protože James Potter, který vedle Albuse ulehával a skrz svou vůni mu dopřával pocit bezpečí nebyl ten stejný, který se stále vysmíval tomu, že Al stále nedokázal létat na koštěti.

Každé ráno se pak James zpoza svého toastu mračil na svět. Všichni si jednoduše mysleli, že nenáviděl vstávání, ale Albus věděl pravý důvod jeho špatné nálady.

"Šoupni se trochu. Nevejdu se k tobě," slyšel svého bratra.

"Ne."

"Přece by ses pořád nezlobil o těch vtipech o Zmijozelu - určitě tě tam nezařadí," ujišťoval ho James netrpělivě.

"A co, když se to stane?" Zeptal se Al, aniž by se byť jen pokoušel zakrýt zoufalství ve svém hlase. James ho znal příliš dobře.

"Nechci, aby se to stalo," odpověděl James prostě. "Nevím, jak bych to přežil."

Al znechuceně zachrochtal. Nechápal, co od svého bratra očekával - slova útěchy? Ujištění, že ho bude milovat, ať se stane cokoli?

"Není to z důvodů, které si myslíš," dodal James po chvíli vzájemného mlčení - Al dělal vše ve svých silách, aby jej nenaplnil vzlyky,

"A proč tedy? Proč mě budeš nenávidět, když budu zařazený do Zmijozelu - není přece šance, že bych to mohl ovlivnit. A věř mi - já tam jít nechci. Ale kdyby se to stalo… Pořád to přece budu já. Jen v zelené."

James mu věnoval slabý úsměv a vynutil si místo na kraji jeho postele, kde se posadil a začal ho hladit po vlasech.

"Zelená by ti slušela," odtušil.

"A to znamená, že mě nebudeš nenávidět?"

"Nikdy bych tě nemohl nenávidět. Jen nevím, jak bych to přežil další rok - usínání bez tebe. Nerad usínám sám. Když tě zavřou do podzemí…" žertoval. Ale jeho oči byly vážné - příliš vážné pro dvanáctiletého chlapce, kterého každý znal jako přírodní živel a chodící pozitivní energii.

Al rezignovaně odkryl přikrývku s motivy týmu Kudleyských kanonýrů - vánočního dárku od strýčka Rona - a dovolil Jamesovi lehnout si k němu. Vždy mu to dovolil - nikdy nedokázal říct ne. Nikdy nechtěl říct ne.

"Neboj se, Ale. Všechno bude dobré," slyšel ho zašeptat hloupá slova útěchy - a ať už myslel cokoli, Al se rozhodl mu věřit. Kdyby jen na jednu poslední noc - kdyby náhodou měla být poslední.

Vždyť nikdy nedělali nic špatného.

Nikdy nedělali nic špatného.

Protože co by mohlo být špatného na lásce?

*

Na lásce zjevně byla spousta špatných věcí. Pohled Ginny Weasleyové-Potterové na její dva syny, spící v těsném objetí a ruku v ruce, byl jen začátek.

V ten den, v den Alova odjezdu do Bradavic, je neviděla poprvé - ale zjevně situaci brala jinak, než když jim bylo šest a choulili se pod společnou dekou, děsící se bijících hromů.

Možná by situace byla lepší, kdyby si na noc vzali nějaké oblečení - více než jen ten slabé trenky - ale chlapcům to v tu chvíli nepřipadalo důležité. I poslední srpnový den byl přece velice parný, a oni byli bratři - nebylo na tom nic špatného.

Až do té chvíle, kdy se jejich matce rozlil po tváři výraz čiré hrůzy.

Snídaně byla nepříjemnou záležitostí. Ginny vypadala, jako kdyby se každou chvíli měla rozplakat či rozkřičet a Harry se ji snažil neobratně utěšit, předpokládající, že truchlila nad odjezdem svých dětí.

*

"Ach, další Potter. Tak copak s tebou? Hlavu máš chytrou, to ano, ale na studia tě moc neužije. Umíš se vymluvit s lecčeho - ani ve Zmijozelu by ses neztratil. Ale nic a nikdo na světě pro tebe není důležitější, než ti, které miluješ. Obětoval bys pro ně cokoli - to je pravá odvaha. Takže ať je to tedy…

"Ne!" Šeptl Al. "Prosím, jen ne Nebelvír. Kamkoli, jen do Nebelvíru ne. Prosím - ne Nebelvír," naléhal. Věděl, že to pomůže - jeho otec mu na nástupišti 9 a ¾ sdělil tajemství moudrého klobouku. A už v tu chvíli věděl, že jej využije jinak, než si jeho otec myslel. Byl rozhodnutý, že své matce už nikdy takovou bolest nezpůsobí. I kdyby na tom, co dělal, nebylo nic špatného.

"Jsi si jistý? Nebelvír by ti pomohl na cestě k pravému štěstí."

"Ne Nebelvír, Ne Nebelvír…" Opakoval Al stále dokola. "Prosím."

"Dobře - tak ať je to tedy... ZMIJOZEL!" Poslední slovo Moudrý klobouk zakřičel přes celou velkou síň.

A pak se událo několik věcí najednou - profesorka McGonnagalová upustila křišťálový pohár, ze kterého usrkávala svůj nápoj, a ten se roztříštil o mramorovou podlahu. Ale kromě toho jediného zvuku nikdo v celé velké síni nevydal ani hlásek - všichni se dívali na Ala, nevěřícně výraz rozlitý po tvářích - a nikdo netleskal. Profesor Kratiknot, zástupce ředitele, mu sundal klobouk z hlavy a Al se vydal směrem k moři stříbrno-zelené, jeho novému domovu. A v tu chvíli si James Potter stoupl u svého kolejního - Nebelvírského, tak jak se tomu slušelo a patřilo - stolu, otřel jedinou slzu ze své stále šokované tváře, a začal tleskat. Zvuk jeho rukou, které rytmicky narážely jedna do druhé, vytrhl síň z transu. Jako první se k potlesku přidal zmijozelský stůl, a po další chvíli i zbytek osazenstva místnosti. Al chtěl bratrovi poslat vděčný pohled, ale věděl, že nemůže.

Tohle přece muselo přestat.

Všichni by je nenáviděli.

Albus se svým odhodláním distancovat se od Jamese vydržel týden. Týden dokázal usínat s pocitem prázdnoty a samoty - a poté už to nebylo možné. Svého bratra odchytil v prázdné chodbě - k domluvě stačil pohled.

"Komnata nejvyšší potřeby. Deset minut před večerkou," byla Jamesova jediná slova.

Byla to jediná slova, která Albus potřeboval slyšet.

*

Potkávali se takhle alespoň několikrát do měsíce. Vždy se k sobě schoulili, mluvili, drželi se za ruce či jen tiše odpočívali. Al si myslel, že s nikým se nemlčelo lépe, než s Jamesem.

Nikdy nedělali více.

Alespoň do té doby, než udělali více.

Jejich první polibek se udál v Albusově třetím ročníku.

Stalo se to poté, co Albus opět neúspěšně zkusil připojit se ke školnímu famfrpálovému družstvu. Pro útěchu vyhledal svého bratra.

Jednalo se jen o jemné hýčkání rtů, na používání jazyku ani jeden z nich nepomyslel.

Jednalo se jen o další způsob, jak si prokázat vzájemnou lásku.

Nebylo na tom nic špatného.

*

Když si James našel první přítelkyni, Albus navštěvoval čtvrtý ročník. Albus se snažil necítit žárlivost - ale nebylo to snadné. Nenáviděl pohled na její prsty věčně propletené s Jamesovými - nenáviděl fakt, že jej mohla vzít za ruku veřejně. Ještě horší to bylo, když jej políbila.

Jejich polibky byly jiné než těch pár, které James sdílel s Albusem. Nebyla z nich cítit žádná láska, jen čistá vášeň a neotesaná touha. Albus byl přesvědčený, že to bylo horší.

"Nelíbí se mi to," zopakoval bratrovi opět. "Nelíbí se mi, jak se na sebe díváte."

"Ale, zlatíčko," zašeptal mu James do vlasů. "Přece bys nežárlil. Vždyť víš, že tebe mám nejraději. Ale musím mít přítelkyni - všem už to bylo divné. Jen jen zástěrka - vždyť jsem ti to vysvětlil."

"Nechápu, jak může být jen zástěrka, když ji líbáš takhle," protestoval Al tiše. Takhle měl James líbat jeho!

"Nemůžu jí nelíbat. Časem s ní možná budu muset dělat i jiné věci," konstatoval James prostě, jako by jeho slova neměla sílu vyrvat jeho srdce a spláchnout jej do záchodu.

"Ale… Vždyť…" protestoval chabě.

"Víš, že tebe mám nejradši na světě. Ale tohle, to, co děláme, není správné. Jednou to bude muset přestat."

"Neříkej, že to není správné."

*

Al se rozhodl Jamese políbit tak, jako on líbal tuhle July, týden před vánočními prázdninami.

Vtáhl ho do nejbližší opuštěné učebny. James se jen ušklíbl. Už se nadechoval, aby si z Albuse udělal legraci, ale ten ho umlčel.

Už od první vteřiny, kdy se jejich rty dotkly, oba věděli, že tenhle polibek změní všechno. Už nemohli mluvit o nevinné bratrské lásce. Když se jejich jazyky dotkly, James se pokusil vycouvat, ale Albus to nedovolil. Přitiskl ho k nejbližší zdi a dále zkoumal jeho ústní dutinu.

James povolil. A poté se přidal… Jejich cesta do pekla byla alespoň krásná. Rozhodně lepší než cokoli, co Albus do té doby cítil.

Oddělili se po době, která Albusovi připadala jako pouhých pár vteřin, ale soudě podle Jamesových oteklých rtů to bylo o dost déle.

James s ním od té chvíle odmítal promluvit. Vlastně se na něj odmítal byť jen podívat - a ke své přítelkyni se tiskl s ještě větší vervou než kdy dřív.

Al ho poprvé slyšel promluvit až o vánočních prázdninách. Seděli u jedné ze společných snídaním když James najednou vykuckal:

"Chci vlastní pokoj." Všichni se na něj podívali s překvapením - a Albus s hororem v očích - nikdy před tím si na současnou situaci nestěžovat.

"No…" začal jejich otec pomalu. "A můžu se zeptat proč? Vždycky jsem myslel, že se svým bratrem bydlíš rád."

"Už jsem dost starý na to, abych měl vlastní pokoj. A navíc vůbec není spravedlivé, že Lily je nejmladší a má pokoj sama pro sebe."

"Pokud to tak vážně chceš…" odtušil Harry a pozorně se podíval od jednoho syna k druhému. Jeho bystrozorským očím neuniklo, že se mezi nimi odehrával nějaký spor. Pravděpodobně předpokládal, že se jedná o dívky nebo Famfrpál. "Tak bychom to asi mohli zařídit. Odpoledne se pustím do kouzlení."

*

Zaklepal na Jamesovi nové dveře.

"Vstupte."

"Udělal jsem něco špatného?" Nevydržel už nadále mlčet - ta otázka ho spalovala už od onoho polibku. "Něco, kvůli čemu už mě nemiluješ?" Slzy zadržoval těžko - bolest čišící z Jamesova výrazu mu nepomhla.

"Nikdy bych tě nedokázal nemilovat - v tom je přece ten problém. Neměl bych tě líbat - neměl bych na to ani pomyslet. Jsi můj bráška… Co, kdybych líbal Lily? To by také nebylo správné, ne?"

"Líbáš Lily?" Ala konečně zradilo jeho vlastní tělo. Slané potůčky se neovladatelně plazily po jeho tvářích. "Miluješ ji více, než mě?"

"Notak, Ale, neplač," prosil James zoufale. "Nedokážu snést, když brečíš. A samozřejmě, že ne - jsi to jen ty. Pravděpodobně to budeš vždycky jen ty. V tom je ten problém. Tohle musí přestat," říkal spíše sám sobě, když svého bratra pevně objal. Al nasál známou vůni.

"Musí to přestat. Není to správné," opakoval.

Al ho objal s ještě větší sílou, protože věděl, že kdyby se odtáhl, nepřežil by. "Prosím, Jamesi…" zadíval se na ty rty, které opět chtěl ochutnat.

"Ne, Albusi. Už ne - už nikdy víc."

*

Albus byl přesvědčený, že Jamesovo odstěhování by přerušilo jejich společné noci. Navždy.

Mýlil se.

"Promiň. Tak hrozně se omlouvám, ale…" zašeptal James, když vklouzl pod přikrývku. "Nedokážu se držet dál. Mrzí mě to."
 


Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 9. prosince 2011 v 23:20 | Reagovat

To je opravdu neobvyklé, že by dva bratři dělali takovéhle věci. A proto mi to přijde tak geniální! Slash v téhle formě vidím poprvé a nedokážu uvěřit svým očím! Představovala jsem si to úplně přesně  a bylo to naprosto dokonalé! Tleskám ti!

2 55 55 | 10. prosince 2011 v 13:19 | Reagovat

ou.. nádhera :-) bylo to takový krásně jemný.. prostě nádhera :-) já se nedokážu smysluplně vyjádřit :-)

3 Piece Piece | Web | 10. prosince 2011 v 13:45 | Reagovat

"Nasál známou vůni..." :D Dobře, zpět na zem. Víš, že nejsem na slash, víš, že nejsem na třetí generaci, ale tohle byl moc silný příběh. Strašně se mi líbilo, že to bylo prakticky jen o citech. I když to byl incest (a víš, že ten já nesu ještě hůř, než cokoliv jiného), tak to bylo parádní. Nemělo to jedinou chybičku. Vážně jsi mě dostala :D

4 Guenon Guenon | Web | 10. prosince 2011 v 15:09 | Reagovat

[1]: Páni, děkuju moc. A... rozhodně je to neobvyklé, o to jde. Je to taková nešťastná situace - žádné východisko není dobré. To mě na incestu fascinuje - ta bezvýchodnost situace.

[2]: No, jinak než náznaky bych to dokázat nezvládla - popsat grafický incest je zatím mimo mé schopnosti. Jsem moc ráda, že si ti to líbilo. Děkuju.

[3]:Vím, že na to všechno nejsi - už proto jsme ti moc vděčná, že jsi vůbec byla ochotná si to přečíst. I kdyby ti to připadalo jako hrůza všech hrůz, to mi stačí.
A za zbytek... Páni! Překvapila jsi mě. Děkuju moc. Tvoje kladná reakce hodně znamená, když znám ty tvé vysoké standardy. :)

A krásný lay! Tvoje práce, předpokládám. Hodí se mi k noteboooku. Je skvělej :)

5 kami kami | Web | 10. prosince 2011 v 17:52 | Reagovat

Po dlhej dobe som sa sem dopracovala a toto nie je vôbec zlé. Musím konštatovať, že je to viacej ako len dobré. Veľmi sa mi to páči. Nádherný citový incest, ktorý nie je prehnaný a zároveň je tam všetko, čo potrebujem, plus dúfam, že pokračovania sa teda dočkáme, hoci aj takto by sa to dalo ukončiť, ale ja tak chcem vedieť, aká bude druhá časť, veľmi však nedúfam v pekný koniec. Vážne dobré. :)

6 chillychilly chillychilly | Web | 10. prosince 2011 v 19:22 | Reagovat

Ano, Albus byl vždycky trochu jako Harry a Jamese jsem si představovala jako takovou směs Jamese staršího a Siriuse :)
No, já proti incestu nikdy nic neměla a tohle se mi líbí.
Líbí se mi, jak rozebíráš jejich pocity a jak Ginny raegovala. Je to prostě hrozně moc pěkné a myslím, že tady by to i mohlo skončit, ale ráda si počkám i na pokračování.
A taky máš plusový bod za to, že je Al ve zmijozelu, na to jsem viděla takový moc pěkný obrázek, hmmmmm :)
ale nějak ho nemůžu najít :( achjo, chtěla jsme ti poslat link, tak nic

7 Guenon Guenon | Web | 10. prosince 2011 v 22:22 | Reagovat

[5]: Jé, tebe tu tak ráda zase vidím! Děkuju moc za komentář. Tvé kritiky si vážím, v oboru jsi přece jen za odborníka :)
A druhou část mám rozepsanou. A konec... asi takhle: V situaci, jako je jejich, šťastné konce neexistují.

[6]: Zmijozelský Al byl taky vždycky můj oblíbený, ale radši mám tu představu, že tam vážně patří - ale tady to mám tak, jak to mám, no... :)
A mohlo by to tak skončit, že jo? Přišlo mi to dostatečně dramatický. Ale jelikož mám ten konec promyšlený, dopíšu to.
A pokud ho najdeš, sem s ním! :) Pořád hledám něco vhodného na plochu.
A děkuju moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.