Kapitola jedenáctá - Ucho, které slyšelo

26. února 2012 v 22:15 | Guenon |  Hledání - HP povídka
Hehe. (to neřešte, mám dobrou náladu)
Víte, co je fajn na to být zase zdravá? Můžete vypadnout. Už mě to doma deptalo. Včera jsem třeba byla v divadle, můžete čekat velice kritickou recenzi na téma Češi zmrvili Shakespeara. :D (vlastně to nebylo tak strašné, jen převelice ráda krituzuju)
A mám tu taky kapitolu:D Konečně je normálně dlouhá!:D Psala se mi hezky. A konečně taky vím, kam mířím, tak už s tím snad pohnu rychleji. :D
Koukejte komentovat, nebo budu zlá...:D (a když budete rychlí, můžete mi poradit, jestli teď psát Jimmyho a nebo Albíka - oba mají načatou dějovou linku.)




Loky se proměnily ve sklenky stejně rychle, jako lahev potkala lahev. Z domácky zařízené kuchyně v Doupěti se postupně stávala jedna velká skvrna.

James byl zvyklý pít, doopravdy ano. Ale zvyklý pít ve smyslu ´někomu se povedlo získat jednu Ohnivou whisky a nebelvírsky se o ní podělil s polovinou společenské místnosti´. Rozhodně nebyl připravený čelit někomu, kdo - byť ve svých mladších letech - zapíjel válečné chmury pomocí několika litrů zlatavé tekutiny denně.

Proto se pro něj místnost rozpustila o mnoho rychleji, a jeho jazyk se rozvázal. Nejprve mluvil o škole, poté o famfrpálu, nedostatku milostného života, nakonec o bratru malfoyo-šukovi. Nezáleželo na tom, doopravdy ne, jelikož muž sedící naproti němu pravděpodobně neposlouchal jediné slovo, které říkal. Byl příliš zaneprázdněn vlastními myšlenkami, klopící do sebe třikrát tolik, co James, a stále nemající dost.

"Víš co? Na tohle jsem asi starej," řekl Ron znenadání.

"Za vás neexistovali jen heteráci, strejdo. Nechci ti brát iluze, ale…"

"To nemyslím," zarazil ho Ron a v obranném gestu zvedl ruku. "Myslím všechno tohle drama."

"Drama?" zeptal se James, spíš aby ho přiměl mluvit, než kvůli touze znát odpověď.

"Albus říkal, že to poví, že se s Malfoyem…" Ron udělal obličej, jako by polykal ponožku. "Že se prý milují. Ale tohle není láska, tohle schování se v prázdnejch učebnách a lhaní všem, na kterých jim záleží."

"Není?"

"Ne, ne doopravdy. Láska je o upřímnosti, které zatím nebyli schopní."

"Ale tohle je jiná situace, nechápeš, je to komplikovanější- " pokoušel se James vysvětlit, s opileckou hlasitostí a přehnanými gesty.

"Proč to teda schovávají? Myslíš si, že to pro Harryho a Ginny bude snazší, když pár dní uvidí, že se Malfoy neumí jenom mračit a nadávat na mudlorozené? Ne," zakroutil významně hlavou. "A víš, co si myslím já? Že to nikdy nepoví. Mají příliš velkej strach. Jednou to neřekli, neřeknou to nikdy. Všechno to dopadne špatně, cítím to v kostech. Všichni to zjistí stejně špatně jako já, jestli vůbec. A mě nezbývá než sedět a mlčet. Čekat na tragédii. Mrzí mě to říct, chci, abyste všechny děcka byly šťastný, ale…"

"Mýlíš se," namítl James slabě po několika minutách ticha.

"Můžu," připustil Ron. "Ale něco ti povím - když jsem se konečně dal dohromady s Hermionou, neexistovalo nic a nikdo, kdo by mi mohl zabránit v tom vykřičet to do světa."

James dlouho mlčel, zahalen vlastními obavami. A kdyby do nich nebyl natolik pohroužený, možná by slyšel zakletí a náraz do dřeva, jak někdo ve vzteku nakopl dřevěné obložení zdi v přilehlé chodbě.

Jejich rozhovor totiž zachytilo jedno ucho, které nic slyšet nemělo. A jeho majitel se teď musel vypořádat s velice obtížným rozhodnutím - říci konečně pravdu anebo nadále mlčet?

*

"Zatraceně," prohlásil James s filosofickým nádechem hlasu asi o hodinu později. "Ten sníh je ale mokrej."

Konečně se jim povedlo přepít špatnou náladu do stádia sladké ignorace a teď se vesele motali.

Nějakým zázrakem přírody se jim povedlo proklouznout před radarem Molly Weasleyhové, skrz teď již velice přeplněný dům, do zahrady. Rona totiž přepadla velice urgentní touha pozdravit trpaslíky.

Jenže se ukázalo, že i na tyto malé tvorečky byla přílišná zima. A tak sáhli pro další nejlepší možnost - upadnutí do sněhu.

"Pověz mi tajemství," požadoval Ron najednou.

"Cože?" nechápal James.

"Je dobrým zvykem se podělit o něco osobního, když s někým piješ. Co vás děti v té škole učí?"

"Nic závratného," uvažoval James. "Hodně máváme hůlkou."

"To si pamatuju," přikývl Ron moudře. "A to tajemství?"

"Žádné nemám."

"Nesmysl."

"Je to pravda."

"Každý má tajemství. Nemusí to být nic velkého, třeba jen podvádění u zkoušky, o kterém jsi nikdy nikomu neřekl, holka, která se ti líbí."

James se jen uchechtl. Nemyslel si, že by bylo dobré způsobit Ronovi definitivní mrtvici tím, že by se mu svěřil se svým nejnovějším milostným zájmem.

"Teda…" zamyslel se Ron. "Líbí se ti vůbec holky?"

"Jo!" vyprskl James, nepříjemně překvapený takovou otázkou.

"Hej, nešil hned. Mě osobně by dneska už nic nepřekvapilo. Proč tě to vůbec tolik uráží? Myslel jsem, že brášku stoprocentně podporuješ."

"To jo, já jen… Nevím. Neřeš to. Tajemství? Jednou jsem slyšel o tom, jak si Dom na pokoj odvedla dva kluky z Havraspáru a zůstali tam celou noc."

Ron vyprskl.

"A to je tvoje tajemství? Něco, co se stalo tvé sestřence a ještě určitě není pravda?"

"Nic lepšího mě nenapadlo."

"Zvláštní," řekl Ron. "Vždycky jsem myslel, že ty budeš ten nedospělej, co dělá pitomý chyby a schovává temný tajemství."

James nevěděl, co na to říct.

Ale přece nedospíval - to byl holý nesmysl. A jestli ano, jak to zatraceně zastaví?

"Ach, tady jste! Samozřejmě, kde jinde hledat dospělého muže, než rozvaleného ve sněhu jako postřeleného hypogrifa s nádorem na mozku?" ozval se najednou až příliš známý hlas.

"Drahoušku!" vykřikl Ron, jen špatně skrývající vyděšení. "Jak se vede?"

"Výborně. Všechno je báječné, očividně," šlehala Hermiona blesky na všechny strany. James její pohled shledával jak velice zábavný a chichotání se pokoušel udusit pomocí rukávu. Ale pravděpodobně to bylo jen proto, že se nedívala na něj. "Až na to, že můj manžel je imbecil, který nejen že opije do němoty sám sebe - a to na svátek, prosím pěkně, a ještě před polednem - ale připojí k sobě i mého synovce, kterému bylo sotva sedmnáct!"

"Ehm… Slavíme?" nabídl James.

"Jo, slavíme! Dneska je přece tak krásně, a tobě to tolik sluší a-" přidal se Ron entusiasticky, ale Hermiona ho ani nenechala domluvit.

"To si nech pro někoho, kdo ti to sežere, Ronalde Weasley."

Ups - celé jméno. To nikdy neznamenalo nic dobrého.

"A teď se laskavě seberte a běžte dovnitř, než ještě ke všemu onemocníte," kázala Hermiona nadále. "Myslíš, že to zvládnete?"

"Kde jsou děti?" chtěl vědět Ron, když dokončil proces horlivého přikyvování.

"Myslíš mé další děti, kromě tebe? Jsou uvnitř," řekla a zpražila je posledním opovržlivým pohledem, načež se otočila na podpatku a odkráčela pryč.

Jak se ukázalo, dostat se do domu bylo těžké. I přes vzájemné podpírání jim to trvalo dlouhých patnáct minut, než dosáhly vchodových dveří.

"Aby bylo jasné, jestli to tvoje máma zjistí, zabije mě. A tvoje babička jí podá nůž."

"Což znamená, že máme další tajemství," hádal James.

Vlastně by to nemělo být tak těžké - cítil se o dost lépe, lidé nabírali jasnější tvary a už skoro vůbec nešišlal. Jen kdyby se mu vrátila schopnost pohybu.

"Myslíš, že to zvládnem?"

"Sem s tím," přitakal James a vkročil do domu.

Tam jej čekalo další překvapení - obývací pokoj teď ze všeho nejvíce připomínal Příčnou ulici v den před zahájením školního roku.

Rozhlédl se. Museli tam být téměř všichni, což mohlo být dobré stejně tak jako velice špatné. Více lidí znamenalo větší šanci schovat se před rodiči, ale také to zvyšovalo počet těch, kteří by jej mohli potenciálně napráskat.

Což znamenalo, že se za každé situace musel vyhnout Percymu a jeho manželce Audrey.

Rozhlédl se po místnosti, a když se našel, byl spokojený. Zdálo se, že jsou velice zaneprázdnění pokusy o unudění George k smrti. Mluvili s ním (nebo spíše na něj, jelikož tito manželé Weasleyovi neradi pouštěli jiné ke slovu) u krbu. Své nebesky otravné ratolesti naštěstí zanechali doma.

George je spatřil a vyslal jejich směrem prosebný pohled. James jen pokrčil rameny, ale Rona to zjevně pobavilo a rozesmál se na plné kolo. To k nim přilákalo pozornost.

"Výborně, strejdo, skvělá strategie," zašeptal James jeho směrem, ale to jej zjevně jen více pobavilo.

"Rone, brácha, to už jsi pod obrazem?" zachechtal se Bill spokojeně.

Všichni se zasmáli a vrátili se k vlastním rozhovorům. James si ani nebyl jistý, zda ho vůbec viděli.

To bylo na velké rodině báječné, spousta věcí prošla bez jakéhokoli povšimnutí.

Vrátil se ke skenování místnosti, pátrající po Albusovi s Háďětem. Ukázalo se, že sedí na jednom z velice starých gaučů a tváří se vyděšeně. Tedy… Malfoy se tvářil vyděšeně. Albus vypadal, jako že je připravený pohledem zapálit celé Doupě. (které nikdy nehořelo, ať si ti pitomí režiséři říkají, co chtějí)

Nad nimi se totiž netyčil nikdo jiný, než Dominique. Jamesova vílí sestřenka, která Bradavice opustila před rokem, a která byla známá tím, že pouhým pohledem přiměla muže každého věku k velice degradujícímu slintání. A teď své metody zkoušela na Malfoye.

S ohledem na události posledních týdnů James málem zapomněl, jakou měl ten kluk ve škole pověst. Nepolapitelný princ Zmijozelu, ledovější než Arktický mráz, sen každé studentky, která měla tu čest potřást si ruku s pubertou.

S těžko zadržovaným smíchem pozoroval, jak blonďákovi strká nestoudný dekolt přímo pod nos a uvažoval, zda-li by neměl zasáhnout a zachránit před jejími vnady tohoto nenápravně prokletého a nenápravně teplého chlapce. Pak se rozhodl, že na to je to příliš velká zábava.

Viděl George, který konečně unikl ze spárů Percyho přednášek, a teď si to mířil k nim. Zvláštní - proč by George toužil po tom mluvit s Albusem a Malfoyem? Ti dva se zdáli stejně zmatení, jako si připadal James, ale po chvíli se zvedli a odešli s ním neznámo kam.

James se chtěl vypravit a zjistit, co se děje, ale náhle ho přepadl závažnější problém. Nezastavitelné nutkání zvracet. A tak tomu učinil - přímo na boty Lenky Láskorádové-Scammanderové.

No není život zábava?
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 26. února 2012 v 22:24 | Reagovat

Zkoušela jsi někdy ponožku? :D

2 Guenon Guenon | Web | 26. února 2012 v 22:32 | Reagovat

[1]: Možná, když jsem byla hodně malá. A taky to byly oblíbené roubíky, když jsem si hrávali na vojáky. :D
Nesmíš mě brát tolik vážně, hodím první přirovnání, co mě napadne:D

3 55 55 | 26. února 2012 v 22:45 | Reagovat

úžasná kapitola :-) Jamieho myšlení mě unáší :-D

4 Guenon Guenon | Web | 26. února 2012 v 22:51 | Reagovat

[3]: jé, dík:D Myslí po mě, tak mě to especialy těší :D

5 Jenny Jenny | Web | 26. února 2012 v 22:53 | Reagovat

:D Nemůžu si pomoct ale to přirovnání s ponožkou bylo neskutečně zábavné :'DD Málem jsem se uválela ve vlastní posteli smíchy. Jsi vážně neuvěřitelná!
Ten rozhovor mezi Ronem a Jamesem si dokážu živě představit - Jak jsou oba dva úplně namol opitý a povídají si i stejně vožralými hlasy :DD No to je prostě zabitý.
Scorpiuse mi bylo opravdu líto :'D Chudáček. <3. A ten konec? Uuuu . Těšim se na další ^^

6 Guenon Guenon | Web | 26. února 2012 v 23:01 | Reagovat

[5]: děkuju moc! Jéé... (aneb obvyklý stav po tvých komentářích)
A Scorpík to přežije... Bude muset:D

7 Piece Piece | Web | 26. února 2012 v 23:06 | Reagovat

Já jsem tu ponožku nějak, kurňa, prošvihla! :D Ale jinak to bylo pěkné, i když mi stále přišlo, že se nic moc nedělo, ale kdyby hned následovala další, tak bych na to ani nevzdechla, tak... šup sem s tim :D

8 Guenon Guenon | Web | 26. února 2012 v 23:14 | Reagovat

[7]: Prošvihlas ponožku?:D Hej, holt musíš číst i to, co není v úvozovkách. (ne, že bych to nedělala taky:D)
Hele... Četlas to celé, ne?:D Celou povídku se nic moc neděje:D Tohle není dějová záležitost. :D Ale měla jsem náznaky děje, už, náhodou!:D Tak trochu. Víc, než minule, alespoň:D
A šup sem s tim prej...:D Však na tom pracuju, neboj:D
Děkuju :)

9 pavel pavel | Web | 27. února 2012 v 12:33 | Reagovat

[2]: Neberu, dělám si legraci, ale líbí se mi jak píšeš. :-)

10 Sola F. Sola F. | Web | 27. února 2012 v 14:19 | Reagovat

Zase krásně napsaný =)) Ten, co slyšel bavit se Rona s Jamesem byl George? A Albie, se divím, že z Dom už není popel!

11 Sola F. Sola F. | Web | 27. února 2012 v 14:19 | Reagovat

Zase krásně napsaný =)) Ten, co slyšel bavit se Rona s Jamesem byl George? A Albie, se divím, že z Dom už není popel!

12 Guenon Guenon | Web | 27. února 2012 v 14:35 | Reagovat

[9]: To jsem ráda, dík :)

[10]: Děkuju moc :) A jo, ten to byl, jsem ráda, žes to poznala :) No... On by jí zabil rád, myslím, ale chudák holka za to nemůže. Ani neví, že jsou kluci spolu :D

13 Bromance Bromance | Web | 27. února 2012 v 19:54 | Reagovat

Ty máš neuvěřitelnej dar udržet si čtenáře tím, že necháš konec kapitoly totálně otevřenej :-D
Další skvělá kapča a Hermionin výstup se poved, stejně jako zmínka v závorkách:-D

14 Guenon Guenon | Web | 27. února 2012 v 20:05 | Reagovat

[13]: heh... nějak vás udržet musím, to víš:D Bez čtenářů bych se daleko nedostala:D
Děkuju moc :)

15 chillychilly chillychilly | Web | 28. února 2012 v 19:49 | Reagovat

Jj, život je zábava :D
Opilý Ron je vždycky super a k tomu ještě střízlivá Hermiona :)
Mám ráda opilecké kapitoly, postavy se v nich chovají jako... lidi :D
Takže je slyšel Geroge, njn, to se stává, on měl beztak poměr s fredem, takže asi tak :P
Jinak na čem jsi byla? Já jsem viděla krále Leara v ND a bylo to příšerný, nenávidím, když se někdo z klasiky pokouší dělat modernu

16 Guenon Guenon | Web | 28. února 2012 v 20:14 | Reagovat

[15]: dík moc :) a děsná zábava, no...:D
Opilý Ron je fajn, ale jeho miluju jakkoli:D Ale opilá Hermiona, to by byla výzva... Málokrát jsem to četla dobře provedené.
Víš, že, to, že udělám Fred/George jsem zvažovala? Ale nakonec jsem se toho zalekla a šla jsem pro jednodušší řešení:D Jestli si jednou napíšu icenstovou kapitolovku, bude to celé jen o tom:D
Byla jsem na Zkrocení zlé ženy... A článek plánuju. :D
Moderna mi tolik nevadí, ale musí být zvládnutá decentně. To, co mu provedli v Plzni... Hrůza. :D

17 chillychilly chillychilly | Web | 28. února 2012 v 20:31 | Reagovat

[16]: No jak král Lear v národním, to byla přímo pohroma. Miluji toho mrtvého chlápka v punčocháčích (shakespeara) a četla jsme od něj snad všechno, co jsem mohla, ale v tomhle děsu jsem tu hru vážně nepoznala. Nebo spíš do přestávky jsme ještě jakž takž tušila, ale po přestávce jsem si připadala, jako kdyby si herci něco šlehli a vážně jse to nechápala. Pořád tam běhali herci nazí a matlali se šlehačkou a prostě, děs běs... za jendou dcerou lítali hákáče za druhou srpy a kladiva, pořád tam něco promítali no.... bylo to příšerný. A nejhorší je, že je to nominované na hru roku nebo na něco podobného, to by člověk blil, vážně.
Tak doufám, že z toho Kateřina vyvázla lépe.

18 Guenon Guenon | Web | 28. února 2012 v 21:10 | Reagovat

[17]: sakra, to zní brutálně...:D
ne, tohle bylo o dost klasičtější, ale bylo to dost neplynulé, občas vážně mizerně napsané a nevhodně vulgární. (jako aby tam Petrucio prováděl masturbační pohyby na prostředníčku nějakýho dalšího blbáka... kde to jsme?:D)
mrtvý chlápek v pučocháčích uměl. některé legendy si fakt zaslouží být legendami. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Všechny postavy, jejich charaktery a místa použité v knihách patří výhradně
J. K. Rowlingové.